Svůj první zážitek blízké smrti jsem měla ve věku 45 let v roce 1995. Utrpěla jsem masivní infarkt a následně mi byl proveden trojitý bypass. Poté, co mě operovali, jsem měla jasnou vzpomínku na přesun do jiné dimenze, nebo pokud chcete, na jiné místo. Několik měsíců jsem si myslela, že tuto vzpomínku způsobily podané léky, ale po čase jsem začala věřit, že to bylo něco jiného.

Posouvala jsem se nebo vznášela jsem se na tak klidné místo, že je nemožné to vůbec popsat. Byla tam modrá obloha, tak modrá, že jsem takovou nikdy v životě neviděla. Když se dnes někdy dívám na modrou oblohu, velmi mě to uklidní. Viděla jsem vysokou trávu na zvlněných kopcích, která se jemně se pohybovala ve větru. Ale necítila jsem žádný vánek, ani nebylo slyšet žádný zvuk. Bylo tam takové ticho.

Nešla jsem, ale vypadalo to spíš, jako bych se vznášela. Toto místo bylo naplněné teplem, klidem a nevysvětlitelným pocitem naplnění a bytím součástí vesmíru.

Když jsem se tak pomalu nesla přes kopce a vnímala tento pocit nádherného tepla, viděla jsem na horizontu blikat "snímky" mých dětí. Nebyly to "stabilní" snímky, ale byl to jejich obraz, jak se na mě velmi rozzlobeně dívají. Chtěli, abych se vrátila a byla s nimi. Potřebovali mě a nic neříkali. Mohla jsem je slyšet, aniž by se jejich rty pohybovaly.

Věděla jsem, že se musím právě teď rozhodnout. Kdybych to neudělala, nemohla bych se vrátit zpátky.

Kdybych pokračovala, byla bych obklopena tímto klidem a teplem navždy a bylo by to tak hezké. Jít zpátky znamenalo jít na místo plné zranění a bolesti. Bylo by naplněno bolestí a odpovědností. Zraňování emocemi, stres života. Rozhodla jsem se vrátit kvůli tomu, že mě děti potřebovaly, abych je nasměrovala k jejich budoucnosti. Jejich budoucnost závisela na tom, zda s nimi budu. Ještě nebyl můj čas. Děti ještě nebyly připraveny pokračovat samy.

V tu ránu jsem byla zpátky.

Neviděla jsem žádné světlo ani anděly, ani jsem necítila žádnou náboženskou entitu.

MŮJ DRUHÝ ZÁŽITEK BLÍZKÉ SMRTI se stal v roce 1997. Byla jsem účastníkem vážné dopravní nehody s mnoha zraněními. Když jsem byla uvězněná v autě, necítila jsem bolest, ačkoliv jsem měla na dvou místech zlomenou pánev, zlomenou kostrč, žebro mi prorazilo plíci, měla jsem frakturu lebky, tržné rány v obličeji a useknutý kus ucha.

Na nehodu jsem mnoho měsíců poté měla mnoho vzpomínek, ale pozitivní a úplnou vzpomínku na zážitek blízké smrti jsem měla pár dní po nehodě hned poté, co jsem nabyla vědomí natolik, abych mohla mluvit a zůstat vzhůru bez ztráty vědomí.

Nejdřív jsem o svém zážitku mluvila se synem. S ostatními až později, až když mi to bylo příjemnější. Snažila jsem se znovu zhodnotit, jestli to bylo kvůli podaným lékům nebo to prostě byly signály, které přijímá mysl, když se tělo vypíná.

Znovu jsem viděla místo plné tepla, lásky a přátelství. Bylo to něco jako tunel, ale ne kulatý. Bylo to jako tunel podobný průchodu, který k sobě spojuje budovy nebo obchody nad ulicí. Ne úzký, ale široký. Šla jsem jím, nebo jsem měla pocit, že jdu, ale nevzpomínám si, že bych pohybovala nohama. Na stranách průchodu nebylo světlo ani tma.

Když jsem došla na konec tunelu, uviděla jsem lidi. Vypadalo to, že jsou jen od pasu nahoru, ale nebylo to děsivé. Každý se usmíval a byl šťastný.

Viděla jsem obličeje, které jsem poznala. Viděla jsem dva dědečky a mého otce. Za jejich těly byla velká tma a cítila jsem přítomnost mnoha dalších lidí za nimi.

Někdo mi potřásl rukou, aby mě pozdravil. Myslím si, že to byl můj otec. Zemřel na Alzheimerovu chorobu a na konci na tom byl už opravdu hodně špatně. Nyní stál vzpřímený a vypadal zdravě a já si uvědomila jen, jak malý vlastně byl. Všichni ti lidé byli velmi rádi, že mě vidí.

V tom okamžiku jsem cítila, že se musím vrátit zpátky k žití. Byl to děsivý pocit, ale v tomto bodě byl čas se rozhodnout. Stále si nemyslím, že rozhodnutí vrátit se zpátky bylo moje. Myslím, že to rozhodl někdo za mě.

Moje ruka stále držela (nepotřásala už v pozdravu) osobu, se kterou jsem si podávala ruku. Ruka byla velmi teplá a konejšivá. Moje ruka pomalu a jemně vyklouzla, jak jsem se začala vznášet zpět k žijícímu světu. Ruka mě nijak nedržela, protože úchop byl velmi jemný.

A bylo o všem. Byla jsem zpátky.

Někde během celého zážitku nebo co to bylo si pamatuji hnědé dveře, se starodávnou porcelánovou kulatou klikou, obklopené černým pozadím. Věděla jsem, že na druhé straně dveří byl nějaký náboženský jev, velmi jasné světlo a možná sám BŮH. Dveře tam vždycky byly a byly dostupné komukoliv. Mohla jsem jimi kdykoliv projít, kdybych chtěla. Měla jsem pocit, že moje ruka držela kliku a mohla jsem projít kdykoliv jsem chtěla.

Když se ohlédnu, už se nyní umírání nebojím.

Mám silný pocit, že na druhé straně jsou lidé, kteří tam šli proti své vůli, a je mi jich velmi líto. Jsou sice šťastní, protože se přizpůsobili, ale měli raději strávit více času ve skutečném světě se svými milovanými.

Bývala jsem nábožensky založená, ale dnes nejsem věřící osoba. Ačkoliv nyní si velmi vážím hluboce věřících lidí.