Popis zkušenosti:

Stalo se to uprostřed léta v roce 2005. Seděla jsem venku na zadních schodech svého domu a hovořila se svojí milou kamarádkou, která žila v Oregonu. Bylo už dost pozdě a můj bývalý manžel právě dorazil z práce domů. Byl elektrikářem v jedné z továren v té oblasti. Procházel kolem mě, když jsem seděla na betonových schodech a právě začalo pršet. Slyšela jsem v dálce hrom, tak jsem se ho zeptala, jestli je bezpečné během bouře telefonovat bezdrátovým sluchátkem. Řekl, že to bude pořádku a pak vešel do domu, aby se převlékl, takže jsme s přítelkyní pokračovali v rozhovoru. Asi o pět minut později jsem zaslechla hlasité praskání, právě když blesk sjel z rozbouřeného nebe a zasáhl mou pravou ruku. Cítila jsem pálivou bolest, když blesk prošel mým tělem, srazil mě k zemi a zanechal stopy na betonových schodech, kde byly moje chodidla a tam kde jsem seděla na schodech.

Poté, co mnou blesk prošel, vrazil pod dům a vyhodil transformátor, který byl před domem, takže celé okolí bylo bez energie zhruba čtyři hodiny. Pamatuji si, že jsem byla v šoku, cítila se velmi divně, dezorientovaná a nepřítomná. Třásla jsem se, potila, bylo mi špatně od žaludku a bolest v mé paži i hrudi byla nesnesitelná. Můj duch opustil mé tělo a navštívil na krátkou chvilku dům, před tím než jsem odešla do mraků. Dům si mi zdál neznámý, protože všechno zařízení v domě nebylo naše a vše mi připadlo úplně zmatené. Zařízení bylo z úplně jiného časového období, jako bych časem odcestovala do minulosti dvacátých nebo třicátých let. Nemohla jsem uvěřit tomu, co všechno se právě odehrávalo.

Ležela jsem na zemi a cítila, jak můj duch stoupá z mého těla. Vznesla jsem se a přesunula do domu, kde jsem se rozhlížela. Všechno vypadalo divně a nevypadalo to tam vůbec hezky. Všechno mělo spálenou žlutou barvu, dokonce i vzduch. Pak jsem si všimla, že nábytek v domě nebyl náš. V okamžiku, kdy jsem se podívala na krajkové závěsy v oknech, začala jsem se bát, protože to nebyly naše závěsy. V domě nikdo nebyl. Kam odešel můj manžel? Kam odešly moje děti? Nemohla jsem nikoho najít a nebyla tam ani žádná elektřina. Transformátor byl vypnutý, přesto jsem zaslechla hrát nějaké staré rozhlasové vysílání. Už jsem se nevznášela, ale procházela jsem místnostmi a hledala, co vydává ten zvuk, ale nikdy jsem to nezjistila. Muselo to trvat jen pár minut, ale zdálo se mi, jakoby se čas zastavil, protože události se odehrávaly velmi pomalu.

Pak jsem se ocitla v obklopení nejkrásnějších načechraných růžových a zlatých oblacích. Byly naprosto velkolepé a já byla zcela okouzlena tou nádherou! Cítila jsem jakýsi hluboký pocit klidu a totální absolutní lásky. Bylo to velkolepé, ohromné, absolutní a vřelé. Cítila jsem, jakoby se každý pór mého těla otevřel a nasál do sebe veškerou pohodu a lásku. Jen jsem si tu hlubokou a překrásnou lásku užívala. Cítila jsem se celistvá, úplná a naprosto přijatá. Netušila jsem, co se děje. Pohybovala jsem se příčně těmito nádhernými mraky, ale nevěděla jsem, jestli se pohybuji nahoru nebo dolů. Cítila jsem něčí velkolepou přítomnost všude kolem mě. Byla to jakási milující bytost, která mě zahrnovala a naplňovala láskou. Byla to láska, pro kterou nemám žádné vysvětlení. Bylo to tak překrásné, že se mi chce plakat i teď!

Pak se vedle mne na obou stranách objevili dva muži. Byli to mladíci mezi dvaceti a třiceti lety. Měli blond vlasy a modré oči. Měli na sobě oblečený jakýsi lněný krémový oděv. Kolem nich byla oslnivá záře; zdálo se, že jsou osvětlení a radost vystupuje z každé buňky v jejich tělech. Všimla jsem si, že jejich lněné oblečeni je velmi jemné. Byla to pevně tkaná látka, na dotek velmi měkká. Rozeznávala jsem velmi jemný vzor toho tkaného oděvu. Nevím, proč se mi to zdálo důležité, ale bylo to naprosto očividné. Nejprve jsem si myslela, že ti muži jsou andělé, ale pak jsem si uvědomila, kým jsou. Ti dva muži byli mí mladší bratři, kteří zemřeli už jako děti. Byl mi teprve rok, když můj první bratr zemřel krátce po svém narození a v mých dvou letech, matka potratila druhého, když byl již dost velký na to, aby matka věděla, že to byl chlapec. Věděla jsem o nich, ale byla jsem tehdy příliš malá na to, abych si na ně hned vzpomněla, když o nich mí rodiče nikdy nemluvili.

Byli jsme tak šťastní, že jsme se navzájem viděli; bylo to jako opětovné setkání rodiny. Krásně se usmívali a oba vypadali stejně jako můj táta. Věděla jsem, že by na ně byl velmi pyšný. Cítila jsem se v klidu, když mě vedli z mraků do krásné zahrady, která byla nalevo od obrovského, nádherného města.

Když jsem se rozhlédla, všimla jsem si, že barvy byly jasné, zářivé, vzduch byl sladký a průzračný. Slyšela jsem zpívat ptáky. Slyšela jsem tekoucí vodu, jako by poblíž byl potok. Byly tam stromy, květiny, tráva byla na mých nohou chladná a měkká. Cítila jsem, jak moji kůži ovívá jemný hedvábný vánek. Když jsem stála na tom dech beroucím místě, cítila jsem kolem sebe něčí kolosální přítomnost, která mne zahrnovala láskou. Cítila jsem velikánskou radost a vše, co jsem dokázala, bylo zůstat stát v úctě nad tou krásou a láskou, která mě ze všech stran obklopovala.

V této fázi jsem obdržela informaci, že jsem zemřela a půjdu do nebe. Bylo to, jako bych byla naplněna poznáním. Bylo mi to podáno, jako jednoduchý fakt. Neměla jsem žádný pocit strachu nebo vyděšení. Cítila jsem se dobře, jako bych se vznášela, takže jsem s tím nebojovala. Poté, co se kolem mě shromáždili lidé, aby mne podpořili, byla jsem konfrontována s vlastním životem. Byl mi ukázán můj dosavadní život; všechno, co jsem kdy řekla a udělala. Bylo to jako sledovat černobílý film na cívce. Z okolí nepřicházely žádné pocity ani soud. Což bylo v pořádku a v tom jsem si uvědomila, že Bůh nás nesoudí. Soudíme sami sebe, stojíme před Ním v celé Jeho slávě a dokonalosti, zatímco sledujeme, jakých skutků jsme se dopustili, když se před námi odehrávají naše životy.

Zahrnoval mě láskou po celou dobu sledování mého života. Během toho nebylo vysloveno jediné slovo a přehled proběhl rychle, jako mrknutím oka. Po přezkoumání mého života jsem uslyšela mužský hlas, který mi řekl: „To, co jsi vyslala do vesmíru, se k tobě vrátí“. Když jsem stála v té zahradě, znovu jsem si všimla, jak krásné a oslnivé jsou barvy květů, stromů a trávy. Červená byla červenější, růžová růžovější a žlutá žlutější. Barvy byly daleko živější než barvy, které jsem kdy v mém životě spatřila. Vzduch líbezně voněl, byl čistý a průzračný. Tráva byla na dotek chladná, jako v krásný jarní den. Ve větvích zpívali ptáci a já uviděla přes skály tekoucí potok, který se ve slunci třpytil jako diamanty na slunci. Slyšela jsem hudbu, která byla krásnější než cokoli, co jsem kdy slyšela. Tehdy jsem si všimla, že všechno má své vlastní tóny nebo zvuky. Stromy vydávaly tóny, stejně jako listy na stromech, tráva, skály i voda měly svůj vlastní tón a tak dále; a když vezmete všechny ty jednotlivé tóny a posloucháte je dohromady, znělo to jako nejúžasnější symfonie a pěvecký sbor, který byl speciálně sestaven, nejúžasnější na tom bylo, že všechno a všichni v nebi zpívali chválu Bohu.

Linulo se to z každého listu, skály, stébla trávy a každého ptáka. Byl to ten nejkrásnější zvuk, jaký jsem kdy slyšela. Po všech těch letech to stále slyším. Je to jako píseň větru. Tu a tam stále slýchávám tu Nebeskou hudbu, když vítr fouká do listů na stromech. Vrací mě to zpět a cítím tu hlubokou lásku. Léčí a nadnáší to moji duši. V nebi není čas, takže netuším, jak dlouho trvala každá z těchto pasáží mé cesty.

Na jednu stranu to vypadalo, že se všechno stalo velmi rychle a na druhou stranu se zdálo, že se čas zcela zastavil. Začala jsem se cítit, jako bych byla připoutána k obrovské nitrožilní infúzi znalostí. Všechny ty znalosti mi byly předávány a já nemohla najít žádná slova, abych mohla klást správné otázky. Cítila jsem obrovskou radost a nadšení; bylo to jako jedno „Aha“ za druhým, okamžik za okamžikem. Všechno se mi zdálo velmi jednoduché a logické. Vzpomínám si, že jsem v jednom bodě řekla s velkým úsměvem na tváři: „Páni a to je všechno? To je super. Bože, jsi úžasný!“ My jsme těmi, kdo všechno jen komplikují. Viděla jsem anděly, mluvili se mnou a ukazovali mi jezero, ve kterém mi ukazovali budoucí události, které se na Zemi odehrají; a ke kterým pak ve skutečnosti došlo.

Také si pamatuji, jak jsem se podívala dolů na přední část svého těla. Viděla jsem, že mám stále tělo, které vypadalo stejně jako vždy. Měla jsem na sobě stejné oblečení jako předtím a všimla jsem si, že moje dlouhé blond vlasy padají pod ramena. Viděla jsem své nohy v krátkých kalhotách. Ale také jsem si všimla, že moje tělo je mnohem lehčí, jako nějaký druh plováku. Necítila jsem jej tak těžké, jako tady na Zemi. Na Zemi pociťujeme naši váhu díky gravitaci. Vypadlo sice velmi těžce, ale bylo lehoučké. Také jsem si všimla, že se už svým netrápím tím, jak mé tělo vypadá, nebo jestli se do něčeho vejdu.

Vím, že to říkám pořád dokola, ale to nejpodstatnější, co jsem cítila, byla obrovská láska a naprosté přijetí. Bylo to opravdu úžasné! Všude kolem byli lidé. Všichni vypadali mladí a zdraví. Potom ke mně přistoupil Ježíš. Byl vysoký a krásný! Vlasy měl tmavé, zvlněné a dlouhé až k pasu. Jeho kůže byla tmavá, oči měl vřelé, hnědé a lesklé. Jeho úsměv rozehřál mé srdce. Řekl mi, že mě miluje, a že byl vedle mě každičký den mého života. Řekl mi, že mě nikdy neopustil a také nikdy neopustí, nikdy. Ježíš mi ještě řekl, abych se nebála. Jen jsem na něj zírala. Nemohla jsem ani promluvit, jak byl krásný. To pomyšlení, že pro nás skutečně položil svůj život! Nemluvila jsem a on tam stál se svým vyznáním lásky, kterou ke mně cítil.

Potom jsem se přesunula k okraji zahrady k místu, které vypadalo jako zalesněná rokle. Přes větve vysokých dubů a borovic prosvěcovaly zlaté sluneční paprsky. Všimla jsem si klády, ležící vedle potoka, kolem kterého sem a tam vyrůstaly malé květiny. V tom místě rostly borovice a kolem bylo rozházeno několik šišek. Šla jsem až ke kládě, posadila se a zaposlouchala do zurčení vody, která tančila přes skály. Když jsem se rozhlédla, uviděla jsem muže sedícího nedaleko ode mne, na druhé straně klády. Vzduch byl chladný a příjemný, slyšela jsem, jak si ptáci prozpěvují sladké písničky. Věděla jsem, že ten muž je Bůh. Měl tmavé kudrnaté vlasy, úhledně střižené vousy, krásné modré oči a šťastný úsměv. Byl vysoký asi metr osmdesát, měl na sobě bílé roucho a sandály. Seděli jsme spolu na kládě velmi dlouhou dobu a jen jsme si povídali. Měl úžasný smích a jakési rozzářené šťastné oči. Na okamžik se odmlčel. Pak se otočil tváří ke mně. Podíval se mi do očí a tichým, něžným hlasem se mě zeptal: „Co bys dělala, kdybychom byli jen já a ty?“

Podívala jsem se na něj a zeptala se: "Co tím myslíš?" Usmál se a byl nesmírně trpělivý, jako když otec hovoří s malým dítětem. Zeptal se mě znovu, "Co bys dělala, kdybychom byli jen já a ty?" Podívala jsem se na své ruce v klíně a chvíli jsem uvažovala, pak se na něj znovu podívala a řekla: „Nevím, co tím myslíš.“ Pořád se usmíval a velmi trpělivě mi vysvětloval: „Žádní rodiče, žádné děti, žádný manžel, žádní přátelé. Jen já a ty, nikdo jiný.“ Když jsem se podívala do Jeho krásné tváře, potřásla jsem hlavou a trochu koktala, najednou jsem byla trochu vystrašená a nedůstojná. Řekla jsem: „Ne, kdybychom byli jen já a ty, tak by ses po prvních deseti minutách zbláznil z mých otázek, mého žvanění a pak bys mě asi neměl moc rád.“

Jen se na mě usmál. Byl tak trpělivý, tak jemný a milující, že ty pocity svého podceňování začaly mizet. Potom vstal a pokynul, abych ho následovala. Ušli jsme krátkou vzdálenost a pak mi ukázal celý vesmír, ve kterém nikdo nebyl. Nebyli tam žádní lidé, žádné budovy, žádná auta, zvířata ani stromy. Nebylo tam nic jiného než vířící, duhově zbarvené plyny, jiskřivé diamantové hvězdy a rotující planety. Bylo to nesmírně krásné a vypadalo to nekonečně obrovské. Nikdy jsem si neuvědomila, jak je vesmír veliký. Vypadalo to, že jsme za vteřinu opět seděli na kládě u potoka a znovu se mě zeptal: "Co bys dělala, kdybychom byli jen já a ty?" Byla jsem v rozpacích, jaká slova mám zvolit, abych správně odpověděla na jeho otázku. On zatím trpělivě čekal.

Zjistila jsem, že se dívám na obrovský dub, který rostl přede mnou. V jemných listech a kořenech pod zemí jsem viděla všechny detaily stromu v malých životodárných žilách. To, co jsem viděla, nebyl jen strom, ale jednotlivé drobné části, které celý strom tvořily. Došlo mi, jak důležité jsou všechny ty drobnosti pro život stromu a jak důležitý byl strom pro životní prostředí kolem, a pak jsem pochopila, jak jsou všechny věci vzájemně propojeny a že každá drobnost byla svým způsobem důležitá. Několik minut jsem to studovala a měla jsem pocit, že jsem nahlédla přesně do toho, co Bůh naplánoval a bylo v tom velké porozumění, co se mi Bůh snaží vysvětlit. Pak jsem mu odpověděla.

Nemám ponětí, proč jsem mu tak odpověděla, protože jsem ve svém životě nikdy nečetla Korán, nikdy jsem tu knihu ani neviděla a nevím vůbec nic o islámské víře, ale řekla jsem: „Bože, tvé jméno je v knize Koránu zmíněno stokrát - Bůh je všude, Bůh není nikde a Bůh je ve mně. “ Řekl: „Ano, je to pravda, že ano, a. . .?“ Znovu jsem se podívala na strom, na něj a řekla: "Bože, vytvořil jsi tento strom, jsi v tomto stromu, takže když se podívám na ten strom, vidím tě v něm." Podíval se na mě, usmíval se tím překrásným úsměvem a řekl: „Ano, a…“

Pak jsem začala uvažovat nad svými rodiči a řekla jsem: "Bože, udělal jsi mé rodiče, jsi v mých rodičích, takže když vidím své rodiče, vidím tebe." Znovu řekl: „Ano a…“ Snažil se mě přimět, abych přemýšlela dále. Začala jsem přemýšlet nad tím, že na tomto světě jsou lidé, kteří jsou krutí vůči ostatním, a že existují i ti, kteří mi hodně ublížili. Moc se o takové lidi nezajímám, tak jsem řekla: „Bože, jsou někteří lidé, o které se vůbec nezajímám, protože ubližují jiným, ale ty jsi ty lidi udělal, jsi v těchto lidech, takže když vidím tyto lidi, vidím tebe." Znovu se na mě usmál a řekl: „Ano, to je pravda. Teď pro tebe mám otázku. Když se podíváš do zrcadla, co vidíš?“ Znovu jsem se podívala na své ruce a chvíli jsem si myslela, že moje normální odpověď by byla: „Vidím sebe; Nic extra. Jen sebe." Ale pak jsem se podívala do Jeho krásných očí a ty pocity zmizely kvůli hluboké lásce, kterou jsem tam viděla. Pak jsem řekla: „Bože, stvořil jsi mě, jsi ve mně, takže když se podívám do zrcadla, uvidím tebe.“ Řekl: „Ano, to je pravda.“ Vypadal tak šťastně a usmíval se od ucha k uchu. Já jsem cítila, jak mě obklopuje jeho radost a Jeho hluboká láska. Když se na mě podíval, byla jsem zcela ponořena do jeho lásky. Bylo to pro mě naprosto dokonalé. Cítila jsem, jak je ta má dedukce opravdová; Cítila jsem, jak to víří v mém srdci a mysli.

Boží krásu velmi snadno nacházím v ostatních lidech kolem mě, ale je mnohem těžší vidět Boží krásu v sobě. Zjistila jsem, že i teď si musím připomenout, že jsem jedinečná a krásná. Každý z nás je pro Boha výjimečný. Vytvořil nás; Je v nás. Nedělá chyby a nedělá přešlapy. Pro něj jsme všichni důležití, všichni jsme krásní. Pozoruje nás s absolutní láskou. Jsme nedokonalé bytosti, které On miluje dokonalou láskou. Dokonalá láska dělá naše duše tak skvělé. Musela jsem pochopit, že skutečná krása září hluboko v naší duši. Vnější krása časem zmizí, ale skutečná krása pochází zevnitř a nikdy nezmizí, protože je vnitřní a věčná. Musela jsem pochopit, že hodnota mé lidské bytosti nezávisí na tom, co si o mně myslí ostatní, nebo zda jsou se mnou spokojeni. Také jsem musela pochopit, že štěstí nepochází z vnějších zdrojů. Abychom byli opravdu šťastní, musí to pocházet z hloubky našeho vlastního srdce. Existuji pro Boha; toť vše, já sama. V jeho očích jsem „já sama“ dokonalá bytost. Moje hodnota je v tom, že mě Bůh stvořil. Nemusím se snažit dělat všechny ostatní šťastné. Bůh chtěl, abych věděla, že on je vždy se mnou šťastný. Musím být spokojená sama se sebou a sama najít radost ve svém životě. Musím se přestat starat o to, co si myslí ostatní. Musím vidět Boží krásu v sobě

Ukončili jsme náš rozhovor a pak jsme vstali. Začali jsme se procházet lesem, kde jsme potkali dvě krásné, skvostně oblečené ženy, které mě na konci zalesněné oblasti zavedly k tichému, klidnému jezeru. Ty dvě ženy, které jsem poznala, byly andělé, kteří mi začali ukazovat, živé obrazy budoucích událostí, které se mají na Zemi stát. Ukázali mi teroristické útoky na "dvojčata" i jiné teroristické útoky. Naše bankovní instituce, které se rozpadnou nebo lépe řečeno, že naše peníze nebudou mít hodnotu ani papíru, na kterém jsou vytištěny. Ukázali mi, že se pro nakupování budou opět používat stříbrné a zlaté mince. Řekli mi, že se časem vrátíme zpět do výměnného obchodu, jak jsme to dělali už dávno v minulosti. Ukázali mi mnoho přírodních katastrof, jako zemětřesení, erupce sopek, tornáda, bouře a šest obrovských tsunami, které zachvátí pobřeží. Jedno jsem viděla v Japonsku, jedno v Indonésii a také v Chile.

Viděla jsem jednu ženu v Kanadě, která vezla v autě malého chlapce a jak jejich auto smetla povodeň. Auto se ponořilo pod vodu a oba se začali topit. Bůh poslal anděly ve tvaru lidí, aby je vytáhli, ale chlapec zemřel. Řekli mi, že přežije a podařilo se jim to. Ta žena pak začala podporovat různá duchovní videa.

Ukázali mi naši vládu, jak ve světě podporuje války a jak jsou zkorumpovaní. Ukázali mi temnotu, která je obklopuje. Ukázali mi, jak jsou různé vlády ničeny i obrovské nepokoje v ulicích těch států. Ukázali mi jednu zvláštní vzpouru, kde muž něco házel oknem výkladní skříně a poblíž byla budova, která byla v plamenech. Také jsem slyšela zvuk výstřelů. Ukázali mi místa světla, které stále zůstávají v malých oblastech, které nazývali „bezpečná útočiště“. Tyto ráje světla jsou většinou v hornatých oblastech. Ukázali mi, jak mám poznat temné mraky kolem zemí, abych věděla, kde jsou ty bezpečná útočiště. Poslední věc, kterou mi ukázali, byla stříbrná stuha rozdělující Spojené státy. Nějak jsem věděla, že ta stuha je řeka, předpokládám, že to byla řeka Mississippi, ale nedostalo se mi vysvětlení ohledně významu této stuhy, ani když se stuha zvětšila.

Pravdou je, že do dnešního dne, jsem stále velmi šokovaná a překvapená, když se ty věci stanou, jako kdokoli jiný. Navíc se skutečně dějí tak, jak mi to andělé ukázali. Teprve po určité době, si uvědomím, „Ó můj bože, vždyť mi to ukázali.“ Zdá se mi to úplně neuvěřitelné a netuším, proč mi ty situace ukazovali. Ptám se sama sebe, co jsem měla s těmi informacemi udělat. Neřekli mi to, tak jen čekám, co se stane dalšího. A když se ty věci staly tak, jak říkali, byla jsem a stále jsem z toho ohromená. Je mi líto, že nemůžu předpovídat budoucnost a ani opravdu nechci. Někdy však dostanu záblesky z té "infúze znalostí“ a těsně před událostí, den, týden nebo možná měsíc nějak tuším , že se něco stane. Zdá se mi o tom, nebo mám vize, že se to stane. Pak se modlím. Všechno, co mi andělé ukázali o budoucích událostech v mém PBS, se až doteď uskutečnily.

Když můj prožitek skončil, ležela jsem na zemi ve svém dvorku, jen pár kroků od místa, kde mě zasáhl blesk. Viděla jsem, že mi to vytrhlo telefon z ruky, protože ležel na opačné straně dvorku. Všechno bylo spálené a černé. Viděla jsem černé stopy na schodech, kde byly moje nohy a na místě, kde jsem seděla na schodech. Poté, co jsem se vrátila ze svého PBS, jsem půl roku žila v úžasném stavu blaženosti, nebo jednoty s Bohem. Nyní mám mnohem pevnější víru než dříve. Nejsem nábožensky zaměřená, ale mám mnohem hlubší vztah k Bohu. Mám vize, vidím, cítím a slyším duchy. Mnoho mých vztahů se změnilo, rozvedla jsem se a znovu vdala. Hned po svém PBS jsem měla spontánní Kundalini probuzení. Zpočátku jsem nebyla schopna chodit do obchodů, kostelů nebo přeplněných míst, protože jsem cítila energetické vlny jiných lidí. Jasná světla, hlasitá hudba nebo tmavé barvy na mě působily dost špatně.

Vypadá to, že nějakým způsobem přitahuji blesky. Byla jsem bleskem zasažena celkem čtyřikrát; dvakrát kulovým bleskem a dvakrát z oblohy. Byla jsem zasažena bleskem ve čtyřiceti, čtyřiceti třech, čtyřiceti čtyřech a čtyřiceti šesti letech. První byl kulový blesk, který prošel oknem skrze mezeru. Překulil se přes podlahu a zasáhl mé ruce, když jsem pracovala na počítači. Podruhé to byl můj prožitek blízkosti smrti. Kardiolog mi řekl, že jsem měla minimální poškození srdce a měla velké štěstí, že jsem přežila. Řekl, že mám nějaké přímé rozvětvení, jako známky úderu blesku. Potřetí to byl další kulový blesk, který prošel oknem v obývacím pokoji, když jsem sledovala televizi. Převalil se po gauči a zasáhl mě do zadní části hlavy. Počtvrté udeřil blesk do země, dostal se do elektriky a roztavil točenou šňůru kulmy v mé ruce.

V mém manželství jsem v té době byla extrémně týraná. Po mém prožitku blízké smrti jsem se rozvedla a údery blesků přestaly. Myslím, že se mě Bůh snažil probudit k důležitým pravdám. Nejsem si tím jistá a může to být jen můj názor.

Hned po svém PBS jsem měla tolik energie, že jsem nespala jedenáct dnů. Četla jsem všechno, co jsem mi dostalo do rukou. Milovala jsem všechno a všechny. Pořád to tak cítím, ale teď jsem trochu opatrnější. Uběhlo již deset let, takže jsem se zklidnila.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 2005