Popis zkušenosti:

Měl jsem rakovinu lymfatických uzlin. Během chemoterapie jsem měl mnoho trombóz, ve všech možných částech těla. Předtím jsem už měl masivní bolesti hlavy, které vedly k teplotám, pocení a zvracení, ve stoje i v sedě. Také se mi zmenšilo zorné pole. Lékaři následně diagnostikovali, že mám v mozku metastázy.

Poté se ukázalo, že jde o sinusovou trombózu. Moje sinusová trombóza byla středobodem léčby rakoviny, protože jsem měl mrtvici, upadal jsem do kómatu a stále jsem měl záchvaty. Byl jsem převeden do neurologické nemocnice, protože lékaři si mysleli, že mám v hlavě nádory, které musí pryč. V kómatu mi nedávaly žádné léky proti bolesti, protože jsem už neměl žádné reakce ani na podráždění. Krátce nato jsem dostal velmi vysokou teplotu 41°C a spolu s bolestí jsem měl pocit, jako bych byl na rozpálené pánvi. Neskutečně jsem trpěl horečkou a bolestí. Slyšel jsem neuvěřitelně hlasité "modlitby", které se zdály, že se modlí, v mně neznámém jazyku. Znovu a znovu jsem slyšel stejná "slova" v tom neznámém jazyce. Přesto jsem pochopil jejich význam někde hluboko uvnitř sebe; bylo to tak hlasité, až se mi zdálo, že mi asi praskne hlava.

Horečka, neuvěřitelná bolest a tato nesmírně halasná, opakující se modlitba byla tak nesnesitelná, že jsem chtěl jen umřít. Chtěl jsem opustit své tělo.

* hups *

Byl jsem mimo své tělo. Stalo se to velmi rychle a lehce. Tělo leželo v nemocniční posteli, u které stála sestra na jedné straně a oba rodiče na straně druhé.

Cítil jsem nekonečnou úlevu, bez bolestí, horečky a modlení se také zastavilo. Bylo to příjemné a klidné. Moc se mi to líbilo, bylo to tak krásné. Necítil jsem vůbec žádný strach. Všechno bylo tak, jak to mělo být a jak jsem si přál, aby to bylo!

Neměl jsem strach ze ztráty těla. Necítil jsem emoce, k mým rodičům, o kterých jsem přesto věděl, že jsou smutní, protože umírám. Všechno to pro mne nebylo důležité. Něco mě vytáhlo z mého nemocničního pokoje, přes strop a pryč z tohoto světa.

V příštím okamžiku jsem se ocitl v parku s křikem ptáků a kolem bzučel hmyz. Bylo to velmi krásné. Byly tam květiny, různé druhy trávy a velké, staré stromy. Mírný větřík pohupoval listy, čímž šustěly. Byl to příjemný den v pozdním létě v pokročilém odpoledním čase. Slunce svítilo, ale nebylo to nepříjemné. Podíval jsem se na malý dům, který jak se zdálo, se do této situace hodil. Vysoký, starší muž byl před domem a měl na sobě tmavý plášť, nebo kabát. Měl dlouhý vous, pohlédl na mě milujícími očima a přivítal mě starostlivými slovy.

Navzdory skutečnosti, že tato situace byla opravdu nekonečně klidná a krásná, měl jsem pocit, že tam nějak nepatřím. Necítil jsem se v tom místě správně; bylo to až neskutečné.

Pozdravil jsem starého muže a poděkoval mu, že mě uvítal. Řekl jsem mu, že se tam cítím divně a že něco není správně. Najednou jsem si nebyl jistý, jestli je to správné rozhodnutí, protože jsem se přece chtěl zbavit tělesné bolesti, horečky a neuvěřitelně mocné modlitby. Cítil mou nejistotu a odhalil mi, že teď uvidím film, který mi ukáže všechny věci, které by se nestaly, kdybych teď opustil svůj život.

Zdálo se, že se to všechno událo najednou. Viděl jsem, jak přednáším před odborníky ze zdravotnictví, jak píši články a přednáším na vysoké škole. Zajímám se o objevování nových možností a způsobů, jak pomoci nemocným lidem nalézt alternativní prospěch NOVÉ MEDICÍNY. Viděl jsem se, jak stojím obviněný u světového soudního dvoru, abych se zbavil obvinění z obvinění, které mi způsobili farmaceutičtí lobbisté.

Nakonec mám zemřít ve stáří přirozenou smrti. Měl bych umřít klidně mezi svými milovanými v křesle. Bylo mi okamžitě jasné, že všechny tyto situace se musí stát. To vše se má stát takhle a ne jinak.

Řekl jsem: "To vše se musí stát. Musím se vrátit, už nemůžu zůstat. " Starý muž vědomě přikývl a řekl: "Tak to je!"

Pak jsem mu řekl, že už nemám sílu, že mé tělo bylo z důvodu chemoterapie a radiace zdevastováno i kvůli speciální stravě a umělé výživě, kvůli horečce a kómatu. Snažil se vysvětlit, jak jsem vyčerpal všechny své zdroje, že už jsem jen kostra, kůže a kost. "Nemůžu to zvládnout sám. Nemůžu pokračovat, "řekl jsem. 'PROSÍM POMOZTE MI!'

* hups *

Byl jsem zpátky v mém těle. Všechno bylo rozmazané, měkké, teplé a načechrané; jako ve vatě, nebo v obláčku. Neměl jsem horečku, necítil jsem žádnou bolest a kolem mne byl klid. Věděl jsem, že se zotavuji. Teď jsem mohl spát klidně. Spal jsem hluboce a spokojeně ve svém nitru, v mém kómatu a byl klidný. Pak už nemám žádné vzpomínky a žádné povědomí o čase.

Pomalu jsem se probudil z kómatu. Lékařský personál mi později řekl, že jsem se na ně díval vykulenýma očima a řekli mi, že mám "mluvící" oči. Snažili se se mnou kontaktovat pomocí procedury "Zwinger", aby získali představu o stavu mé mysli. Nemohl jsem pohybovat tělem, jen trochu hlavou. Zapomněl jsem, jak mám mluvit. Měl jsem afázii řeči. Nyní uteklo více než dvacet pět let - sedím, plně funkční u notebooku a vypisuji tento váš formulář.

Základní informace:

Pohlaví: Muž

PBS se stalo: 1993