Popis zkušenosti:

Všechno začalo na Štědrý den v roce 2003. Celý den jsem se necítila dobře a poté, co jsem celou noc zvracela, poslala maminka druhý den tátu do jediné otevřené lékárny, aby koupil nějaké léky. Vzala jsem si tedy léky a okamžitě je vyzvracela.

(Legrační bylo, že i když škola (samozřejmě) den po Vánocích nebyla otevřena. Ten den mi bylo tak zle, že jsem si myslela, že musím jít do školy. V tu chvíli jsem musela být opravdu nemocná.)

Protože léky nezabraly a já měla stále velké bolesti, moje máma poslala pro lékaře. Ten ihned pojal podezření, že mám prasklé slepé střevo.

Vzpomínám si, že jsem na sobě nemohla mít ani bezpečnostní pás, když mě rodiče vezli autem do nemocnice. Stále si pamatuji obrovské záchvaty bolesti z rychlé jízdy a nerovností na cestě.

V nemocnici jsem musela jít nekonečně dlouhou chodbou dolů do nějaké místnosti a moje maminka mě prakticky nesla. Cítila jsem se jako mrtvola.

Vím, že jsem byla v nějaké vyšetřovně, kde mi měřili krevní tlak a kontrolovali zbytek životních funkcí. Vzpomínám si, že jsem ležela na posteli a byla mi hrozná zima. Dali mi sice vlněnou přikrývku, ale moc mi to nepomohlo. Myslím, že tam jsem ztratila vědomí.

Měla jsem velmi živé barevné sny o tom, že jsem v nemocnici. Jeden sen se odehrával v mém nemocničním pokoji, kde jsem stále hýbala rukou, až jsem úplně vypnula svůj bzučák. Pamatuji si, jak jsem v tom okamžiku začala nadávat. Zdálo se mi také, že sestra běhala v kruzích dvěma dveřmi. Jako sedmiletá jsem to považovala za velmi humorné.

Pak jsem se probrala ve chvíli, kdy jsem slyšela nějakého zaměstnance mluvit s maminkou. V tu chvíli jsem byla sotva při vědomí. Lékař nebo zdravotní sestra říkala, že tam mají pána, který neodkladně potřebuje na sál, což by znamenalo čekání na moji operaci. Pamatuji si, že jsem se podívala ven ze dveří a viděla tam chlapíka na ventilátoru. Vím, že jsem řekla doktorovi: "Ten chlap není ani vzhůru, vezměte ho prvního." Nenapadlo mě, že bych mohla zemřít. Byla jsem velmi klidná, když se na to dívám zpětně.

Později pro mě přišli, aby mě dopravili na moji operaci. Sál, do kterého mě brali, byl v jiném místě nemocnice, a museli mě vézt sanitkou. Vzpomínám si, že mě záchranáři nesli na nosítkách dolů po schodech, protože výtah byl buď rozbitý, nebo plný. Nesli mě po těch schodech hlavou dolů. Trochu jsem se bála, protože nesnáším výšky a my jsme byli v sedmém, nebo osmém patře.

Když jsem byla v sanitce, řidič spustil sirénu. Pamatuji si, jak jsem tím byla nadšená. Záchranář mi popisoval všechny světla, které blikaly, jen aby mě udržel v pohodě. Zeptala jsem se ho, jestli mají růžovou, protože to tehdy byla moje oblíbená barva. Hned potom jsem ztratila vědomí.

Když jsem se probrala, vzpomínám si, že přišel chirurg, který měl provádět mou operaci. Mluvil s maminkou, aby jí vysvětlil, co se bude dít. Potom mi na obličej položili masku. Poslední věc, kterou jsem zaregistrovala, byl nápis na dvojitých dveřích, na kterém stálo „Sál dvě“.

To, co jsem zažila potom, se neudálo ihned. Pamatuji si, že jsem se ocitla v naprosté tmě. Nejlépe, jak bych to popsala, je představa zavřených oči ve tmě a v naprosté tichosti. Vnímala jsem sama sebe jako nekonečnou nicotu.

Pak si vzpomínám, že jsem fyzicky prošla jakýmsi tunelem, který postupně měnil barvu z černé na šedou. Cítila jsem se nesmírně spokojená, jak jsem ještě nikdy v životě nebyla. Byla jsem ve stavu beztíže. Když jsem vyšla z tunelu, vznášela jsem se nad perleťově šedobílými mraky. Neumím to přesně popsat; Nebyly to mraky jako takové, ale je to asi nejbližší přirovnání, kterým to umím vyjádřit.

Postupně jsem klesala na pevný terén, který ale nevypadal hutně. Potom z neznáma a zpoza nějakého závoje vyšel ten člověk. Neviděla jsem mu úplně do obličeje, ale byl vysoký a řekla bych, že měl na sobě nějaké roucho. Když jsem pátrala v mysli, tak jsem tohoto člověka neznala. Ale v okamžiku, kdy jsem si tu osobu znovu prohlédla, okamžitě jsem měl pocit, že jsem ho znala celý svůj život. Přiběhla jsem k němu a objala ho kolem nohou, on mé objetí opětoval.

Zvuky jsem vnímala, jako bychom mluvili pod vodou. Pamatuji si, jak mi ukazovali kouřový závoj, za kterým se svižně pohybovaly stovky tisíc lidí, kteří vypadali rozmazaní.

Pak si ještě pamatuji, jak jsem procházela místem, kde lidé na něco čekali ve frontě. Měla jsem oční kontakt s jakousi dámou oděnou ve starém viktoriánském stylu. Nevypadala bohatá, ale byla pěkné oblečená. Vlasy měla vysoko načesané vlasy, ozdobené kloboukem, měla na sobě nějakou halenkou, sukni s dlouhým volánem a boty s černými přezkami.

Náhle jsem se vrátila na začátek. Byla jsem opět s tou osobou, kromě toho, že to teď bylo trochu jiné. Závoj byl nyní přímo přede mnou. Ze závoje vystoupili dva lidé. První osoba byla stará dáma, která byla nízkého vzrůstu, měla krátké kudrnaté vlasy a na sobě sukni. Tou druhou osobou byl starý plešatý pán s brýlemi a měl na košili šle. Pamatuji si, že starý pán si potřeboval sednout na židli.

Netušila jsem, co to je za lidi, ale znovu jsem se s nimi cítila velmi spokojeně. Potom se mě zeptali: „Jak se má tvoje máma?“ Řekla jsem jim, že máma je v pořádku, a ještě si pamatuji, že jsem s nimi nějakou chvíli mluvila, zatímco jsem u toho seděla na zemi.

Po nějaké době mi můj strážce, kterého jsem potkala hned na počátku, řekl: „Je čas. Musíš jít." Odvětila jsem mu: „Nechci jít. Opravdu se mi tady líbí. Ale strážce řekl: „Omlouvám se ti, ale musíš jít.“ Věděla jsem, že musím, tak jsem neochotně řekla: "Dobrá ..."

Vzpomínám si, že než jsem odešla, stála jsem na okraji něčeho a dívala se na cosi nesmírně velkého, šedobílého. Podívala jsem se napravo a pak na strážce, který od začátku stál několik metrů po mé pravé straně a díval se na totéž. Pak se otočil ke mně a řekl: „Špatné věci se stávají, ale chci, abys věděla, že vše bude v pořádku." Pamatuji si, jak jsem se dívala na strážce a cítila se velmi zmatená.

Pak jsem se vracela pozpátku stejnou cestou zpět. Letěla jsem velmi rychle.

Jedenkrát jsem obešla celou intenzivní péči. Najednou jsem se probrala v těle, vytrhala z těla všechny hadičky a řekla doktorům, že je nepotřebuji. Moje máma tam byla, když se to stalo. Řekla mi, že ona i doktoři byli v šoku, protože jsem z bezvědomí náhle přešla do vědomí a běsnění.

Vůbec si na to nepamatuji. V noci jsem se probudila v přítmí s lékaři a rodiči kolem postele. Pak jsem se podívala pod noční košili a uviděla obvazy po operaci. Řekla jsem „Hrozné!“ a pak jsem zase usnula.

Moje máma mi později řekla, že mi prasklo slepé střevo a měla jsem zánět pobřišnice. Toxiny již infikovaly má střeva i močový měchýř. Infekce se pomalu šířila k mému srdci. Řekla mi, že moje srdce se během operace dvakrát zastavilo. Doktor jí prý říkal, že kdyby se mé srdce ještě jednou zastavilo, už by mne neoživovali a já bych zde již nebyla.

Neochotně jsem to veřejně sdílela, protože nejsem příliš nábožensky zaměřená a nechtěla bych dávat lidem falešnou naději. Stále jsem přemýšlela o té závěrečné informaci „o špatných věcech“. Rok po mé operaci se moje máma s tátou rozvedli a moje máma počala dítě s nějakým mužem. V roce 2007 můj otec náhle zemřel na aneurysma břišní aorty. V té době mě sexuálně přepadl nějaký rodinný přítel. Rok poté měla moje máma další dítě. Pak měla těžké deprese a oba moji sourozenci byli dáni do státní péče. Tehdy můj život byl velmi drsný. Ráda bych všem sdělila, že teď je vše v pořádku. Vždycky jsem však o tom přemýšlela a budu se tomu divit snad až do dne, kdy zemřu.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 26. prosince 2003

Prvky PBS:

Byl váš zážitek spojen s ohrožením života? Ano. Chirurgická operace v celkové anestezii, oživování. Klinická smrt (zastavení dýchání nebo funkce srdce) v době, kdy jsem o ničem nevěděla. Vím ale, že se mé srdce dvakrát zastavilo během operace. Mámě bylo řečeno, že kdyby se to stalo znovu, nepokusili by se mě již oživovat.

Jak hodnotíte obsah své zkušenosti? Ani příjemné, ani nepříjemné.

Cítili jste se odděleni od fyzického těla? Ztratila jsem povědomí o svém těle. Mám pocit, že když mi bylo řečeno, abych se vrátila, tak to bylo pravděpodobně tehdy, když mě resuscitovali.

Jak byste porovnali úroveň vědomí a bdělosti během zážitku s vaším běžným každodenním vědomím a bdělostí? Více vědomí a bdělosti než obvykle. Bylo to, jako by mi někdo dal injekci na povzbuzení. Normálně bych si to nepamatovala, ale byla jsem nucena to cítit.

Ve kterém okamžiku jste během zážitku byli na nejvyšší úrovni vědomí a bdělosti? Pravděpodobně, když mi bylo tou osobou řečeno, že se musím vrátit. Cítila jsem v tom sdělení naléhavost.

Bylo vaše myšlení rychlejší? Rychlejší než normálně.

Zdál se vám čas rychlejší, nebo pomalejší? Čas se zastavil nebo ztratil veškerý význam. Bylo to divné, cítila jsem se, jako bych tam stále byla a začala pomalu zapomínat na to, co mi chybí.

Vešli jste do tunelu nebo jím prošli? Ano, po temnotě jsem prošla svislým tunelem, který přecházel z černé na šedou až do perleťově šedobílé barvy.

Setkali jste se, nebo jste se nějak jinak dozvěděli o jiných zesnulých (nebo živých) bytostech? Nejsem si jistá - Jediná další osoba, které jsem to řekla, je moje máma, protože jsme si opravdu blízké. Řekla mi, že ti „staří lidé“ vypadali podobně jako její prarodiče. Neměla jsem ponětí, kdo to byl, ale byli milí.

Byly vaše smysly citlivější než obvykle? Bystřejší než obvykle.

Porovnejte prosím vaše zrakové schopnosti během zážitku - s vaším zrakem bezprostředně před zážitkem. Jediné barvy vycházely z lidí, které jsem viděla. Okolí bylo šedé a perleťově bílé, ale bylo tam hodně stínů.

Porovnejte prosím vaše sluchové schopnosti během zážitku - s vaším sluchem bezprostředně před zážitkem. Na to si opravdu moc nevzpomínám. Někdy to bylo stejné a jindy to bylo tlumené a jako pod vodou, jako bych něco nesměla slyšet.

Jaké emoce jste během této zkušenosti cítili? Jen klid, byla jsem velmi klidná a nebyla zoufalá. Zapomněla jsem na pozemský svět.

Cítili jste pocit harmonie nebo jednoty s vesmírem? Měla jsem pocit, že už nejsem s přírodou v rozporu.