Popis zkušenosti:

Nevím jak začít. Dobrá, začnu s prožitkem z ledna 2004.

Cítil jsem se osamocen a byl v depresích. Poslední čtyři roky mě znásilňoval chlap, kterému rodiče věřili, že se o mě od mých deseti let dobře postará. Chtěl jsem utéct před životem, o kterém jsem si myslel, že na mě kašle. Bydlel bych s každým, kdo by mě chtěl, bral jsem drogy a den co den bojoval s rodiči. V tom období jsem měl pocit, že mě táta má jako hračku a je mu jedno, co se mnou bude.

Jednou v noci jsem vzal nůž, svoji malou sestru a zamkl se s ní do pokoje (byly jí teprve tři měsíce). Chtěl jsem ji použít jako rukojmí. Netrvalo dlouho, můj táta i jeho přítel začali bušit na dveře, které pak jeho přítel vykopl. (V té době byl můj táta pracovně převeden a než jsme dostali dům, žili jsme u něho). Řekl jsem tátovi, že když vejde do pokoje, vrazím si nůž do hrudi a zabiju se. Také jsem mu vyhrožoval, že pokud se mě pokusí zastavit, zabiju i sestřičku. Začali jsme se s tátou prát o nůž. Synové jeho přítele vešli do pokoje, aby se pokusili sestru z pokoje odnést. Vzal jsem od táty nůž a jednoho z nich řízl do levé ruky. Pak jsem si čtyřikrát zajel nožem do hrudi a křičel na tátu, aby mi dal pokoj. Řekl jsem mu, že pokud zavolá rychlou, tak se ještě párkrát bodnu.

Ležel jsem na podlaze, tekla ze mě krev, moje máma plakala a prosila mě, abych se nechal ošetřit. Jeden ze synů majitele domu se mnou začal mluvit a uklidnil mě natolik, že jsem nakonec souhlasil se zavoláním záchranky. Ta mě odvezla do nemocnice. Okamžitě mě vzali na operaci, která trvala osm hodin. Za další dva týdny mi povolili dýchat bez ventilace.

Nejsem si jistý, kolik dní uplynulo od doby, od mé operace do mého prožitku. Pamatuji si, jak se mnou rodiče několik dnů předtím mluvili. Slyšel jsem, jak se hádali a občas křičeli i na mě. Vím, že můj táta měl podepsaný papír "Neresuscitovat", ale máma to podepsat odmítala.

Vůbec nevím kolik dní uplynulo, než se mi to stalo. V tu chvíli jsem ani nevěděl, co se děje. Trochu jsem chápal, co se může stát, když zemřeme, ale nikdy jsem to nepovažoval za pravdu. V té době mě to vlastně ani nezajímalo.

Poslední, co jsem slyšel, byl můj táta, který křičel na mámu, aby podepsala ten papír, ale ona to odmítla. Pak jsem měl pocit, že omdlévám, nemám dost vzduchu a plíce se mi stahují. Najednou jsem se cítil lehce a necítil vůbec nic. Místnost se rozplynula a já začal vnímat pocity lidí kolem sebe. Cítil jsem, co prožívá moje máma i táta. Moje máma cítila lásku a bolest, můj otec byl zklamaný a naštvaný. Pak jsem je slabě slyšel znovu křičet. Otec říkal: „Ne, nedotýkej se ho. Nechej ho jít, tak jak si to sám přál. Stále se pokoušel zabít, tak ho nech jít.“ Moje máma zakřičela: „Udělej něco, abys ho zachránil! Je to také můj syn a já ho chci živého! Říkám ti Miku, že pokud zemře, odcházím, beru dcerku s sebou a svého syna si pohřbím sama!“ Najednou, že se všechno kolem rozplynulo.

Měl jsem pocit, že jsem vstal z postele a viděl své rodiče na chodbě, kteří na sebe stále křičeli. Nerozuměl jsem jim. Viděl jsem i svého lékaře, který stál ve dveřích pokoje a sledoval je. Vrátil jsem se do pokoje a spatřil své mrtvé tělo ležící v posteli. Pak jsem zaslechl poslední větu z úst mého otce: „Dobře, zachraňte ho, chci ho mít zpátky.“ Potom vše zčernalo.

Byla tam tma jako v pytli. V mém okolí jsem necítil nikoho, kdo by vyslyšel mé prosby o pomoc. Netušil jsem, jestli se nacházím na chodbě, v místnosti, nebo v nějakém jiném prostoru. Pamatuji si jen černočernou tmu. Nic nebylo nahoře ani dole, nebyly tam stěny, jen pusto a tma. Měl jsem pocit, jako bych zabloudil a přál si najít cestu z tohoto neznámého místa.

Pak se objevil záblesk světla. Záblesk nepředstavitelně jasný a plný barev. V prvním okamžiku jsem si pomyslel, že oslepnu. Všiml jsem si, že se světlo se ke mně blíží a sílí, ale nebyla to oslepující záře. Místo toho jsem cítil vřelost, spoustu lásky, péči a odpuštění.

Světlo se ke mně přibližovalo. Ze všech stran jsem viděl barvy duhy a slyšel nějakou hudbu. Takové tóny na Zemi jen tak neuslyšíte. Znělo to jako zpěv andělů. Procházel jsem barvami a slyšel je říkat, že už jsem doma a všechno bude v pořádku. Hlasy měly schopnost objasňovat i mé dotazy. Mluvili prostřednictvím mentálních sil a já všemu rozuměl. Byl jsem obklopen tou jejich úžasnou láskou a říkal jim, že je mi doma krásně. Byla to láska, jakou jsem na zemi nikdy nepocítil. Když jsem stál před zdrojem světla, všiml jsem si, že je v něm jakýsi zlatý střed, který ke mně promlouvá. Zeptal se mě, jestli vím, kde jsem. Řekl jsem, že jsem asi přišel domů, abych tam zůstal.

Pak jsem prošel světlem a uviděl scény ze svého života. Viděl jsem i své rodiče. Střed světla se mě zeptal, jestli něco cítím. Řekl jsem mu, že cítím intenzivní lásku i smutek mé matky. U táty jsem cítil hlubokou lásku i jeho zklamání z mého chování.

Upozornil mne, že pokud popojdu jen o kousek dál, nebudu se moci vrátit. Pak se zeptal, jak si to představuji já a ukázal mi náš dům. Viděl jsem tam velmi osamoceného otce v hluboké depresi a smutku. Řekli mi, že takhle můj otec dopadne, pokud tam zůstanu. Matku jsem v domě nenašel. Ukázal mi zelený svah. Na jehož vrcholu jsem uviděl vzlykající mámu a cítil její neuvěřitelnou bolest. Vysvětlili mi, co se s ní stane, když se nevrátím. V tu chvíli jsem nevěděl, co vlastně chci. Pamatuji si, že jsem se nechtěl vrátit, ale také nechtěl vidět své rodiče trpět.

Světlo se pak trochu vzdálilo a řeklo, že se mnou chce mluvit jistý anděl. Sdělil mi, že je to matka Mandy. (Mandy je dcera přítele mého táty, se kterými jsme tenkrát žili. Její matka zemřela v listopadu 2003 po autonehodě). Ta mi vysvětlila, že bude nejlepší, když se vrátím ke svým rodičům, protože mě milují a já bych nesnesl pomyšlení na jejich utrpení. Nepamatuji si, že bych souhlasil s návratem. Jen si pamatuji, že mi řekli: „Řekl jsi, že se chceš vrátit, tak se vrátíš.“

Požádali mě, abych zavřel oči a poslouchal zpěv andělů. Zavřel jsem oči, byl jsem na zádech a ucítil velký tlak. Padal jsem dolů ve spirále. Pamatuji si, jak mi před očima střídavě blikaly černé skvrny na světelném pozadí. Když jsem spadl do svého těla, měl jsem pocit, jako bych narazil na chodník a spadl ze střechy domu. Strašně mě všechno bolelo. Kdybych to měl ohodnotit od jedné do desíti, ohodnotil bych to dvěma tisíci.

Rodiče už z nemocnice odešli, protože jim řekli, že jsem zemřel. Netušili, že jsem se vrátil kvůli nim. Trvalo několik hodin, než se do nemocnice vrátili a pochopili, že jsem opět součástí jejich života. Nicméně pár týdnů po mém propuštění matku srazil opilý řidič a zabil ji.

Můj druhý pokus o sebevraždu byl hodně podobný tomu prvnímu. Probodl jsem si nožem levou hruď a oběsil se. V té době jsem měl neodbytný pocit, že na mě můj táta kašle, nemiluje mě a je mu lépe beze mne. Táta se sousedem mě hned našli a odřízli lano. Otec mě objal a začal brečet. Převezli mě rychle do nemocnice, kde mi na chirurgii odstranili slezinu. Během operace za mnou přišla máma a řekla mi, že mě táta miluje a moc mu na mě záleží. Přehrála mi spoustu situací, abych i sám pocítil to, co cítil můj táta, když mě odřezávali z provazu. Dokonce mi ukázala, že v čekárně brečel a modlil se, abych nezemřel. Podruhé mi nezbylo nic jiného, než se vrátit.

Když jsem se podruhé vrátil, probral jsem se v pokoji s ventilací a viděl na pár minut tátu. Řekl jsem mu, že všechno bude v pořádku. Odhrnul mi vlasy z čela, dal mi pusu a řekl, že všechno vyřešíme.

Základní informace:

Pohlaví: Muz

PBS se stalo: 25. 1. 2004 / 13. 7. 2004

Prvky PBS:

Byl váš zážitek spojen s ohrožením života? Dva pokusy o sebevraždu. Při prvním potvrzena smrt, při druhém kritický stav.

Cítili jste se odděleni od fyzického těla? Ano

Ve kterém okamžiku jste se během zážitku cítili na nejvyšší úrovni vědomí a bdělosti? Když jsem přešel na druhou stranu.

Zdál se vám čas rychlejší, nebo pomalejší? Při prvním prožitku jsem si myslel, že jsem pryč jen na pár sekund. Podle vyprávění jsem byl mimo devadesát minut.

Jaké byly vaše sluchové schopnosti? Pamatuji si jen hudbu.

Vstoupili jste do tunelu, nebo jím prošli? „Místo temnoty“, které bylo jako tunel nebo nějak ohraničeno.

Zdálo se vám, že jste navštívili jiné, nadpozemského světy? Jak jsem psal v hlavní části. Pak mi ukázali náš dům, ve kterém jsem viděl samotného a smutného otce v depresích. Řekli mi, že takhle otec bude žít, pokud tam zůstanu. Pak se mi ukázali zelený svah, na jehož vrcholu plakala máma. Cítil jsem její obrovskou lítost.

Měli jste pocit, že najednou rozumíte všemu? Všechno o vesmíru. Také jsem si uvědomil, že nejen můj život na zemi je dar od Boha, ale všechno je dar od Boha. Moje rodina, moji přátelé, domácí mazlíčci, květiny na silnicích, které si všichni užíváme, zpěv ptáků, ryby v jezerech, řekách, potocích, oceánech - voda, kterou pijeme - jídlo, které jíme. Teď už vím, že nemohu darem života pohrdat a sám o něm rozhodovat. Uvědomuji si, že Bůh mne obdaroval životem na zemi i se všemi jeho ostatními a úžasnými dary. Rodiče jsou dar - vše, co mne naučili, je úžasný dar. Moje máma už není součástí tohoto světa, ale ona i můj otec jsou součástí toho daru, který si nosím v srdci já i moje sestra. Mám teď velkou potřebu pochopit Boha. Nosím v sobě hlubší lásku ke své rodině, přátelům a celému světu kolem mne.

Dospěli jste na hranici nebo místo, odkud by nebylo možné se vrátit? Ano, bylo mi řečeno, že kdybych popošel o kousek dál, nemohl bych se vrátit.

Názory a víra po PBS:

Změnilo se po PBS vaše náboženství nebo víra? Nyní věřím tomu, co se mě máma a táta snažili naučit o náboženství.

Změny po PBS:

Bylo pro vás obtížné vyjádřit PBS slovy? Ne

Máte po své zkušenosti nějaké duševní, nebo jiné neobvyklé speciální schopnosti, dary, které jste před touto zkušeností neměli? Vím dopředu, co lidé udělají. Mohu dokončit něčí myšlenky. Dopředu vím, na co se mě budou lidé ptát. Také co bude v testu i správné odpovědi. Vidím emoce lidí...

Chtěli byste zdůraznit některé části z vaší zkušenosti, které jsou pro vás zvlášť smysluplné nebo významné? Nejkrásnější, po mém prvním prožitku, bylo zjištění, že posmrtný život existuje. Zemřelí tam na nás čekají. Jsou tady s námi, aby nám pomáhali, když to potřebujeme. Daleko horší byl návrat do světa plného bolesti. Při druhém prožitku bylo nejhezčí být opět s mámou a slyšet tátu říkat, že všechno bude v pořádku a všechno vyřešíme. Nejhorší asi byly dva pooperační dny na ventilaci, protože jsem si hned potřeboval s tátou promluvit.

Sdíleli jste se někdy tuto zkušenost s ostatními? Ano - Někteří lidé rádi poslouchají, co nás čeká po životě. Jiní si prostě myslí, že jsem blázen.