Popis zkušenosti:

Bylo mi téměř pět let. Moje zkušenost nebyl prožitek blízkosti smrti, byla to smrt.

Ležela jsem ve své posteli, protože jsem byla velmi nemocná a měla horečky kolem čtyřicítek. Maminka říkala, že jsem v určitém okamžiku měla i přes čtyřicet a půl stupně Celsia. Vzpomínám si, jak mne ponořili do vany se studenou vodou, když se moje matka zoufale snažila srazit horečku dolů. Když má teplota byla příliš vysoká, měla jsem stále stejné vidiny (halucinace). Strop začal skákat sem a tam jako na gumě. Jako by na mě chtěl spadnout. Chtělo se mi křičet, že mě rozdrtí. Při pohledu zpět, jsem pravděpodobně měla záchvaty. Zvracela jsem snad každou hodinu nebo častěji. Trvalo to tři dny. Pořád jsem nebyla schopná v sobě cokoliv udržet. Když si máma uvědomila, že je to čím dál tím horší, odvezla mne do nemocnice.

Na pohotovosti mě ihned položili na vozík. Místnost byla plná zaneprázdněných lékařů a personálu. Kladli mamince otázky, ona jim odpovídala a stále mě pozorovala. Vypadala vystrašená a snažila se, aby nezačala plakat. Cítila jsem se velmi unavená a chtěla, alespoň na chvíli usnout. Vzpomínám si, jak jsem všem říkala, že se cítím mnohem lépe. Zvuky v místnosti se začaly ztrácet v ozvěnách. Chtělo se mi zavřít oči a tak jsem je zavřela.

Hlasy v místnosti stále zněly jako ozvěna. Všimla jsem si, že mé prsty na nohách se dotýkají nohou postele. Pomyslela jsem si: "Páni! Už jsem velká holka! " Cítila jsem se tak pyšná. Otevřela jsem oči, abych se rozhlédla, ale když jsem to udělala, dívala jsem se na sebe ve vozíku. Byla jsem modrá a ležela tam přikrytá. Moje oči byly pootevřené. Kolem mě personál situaci spěšně řešil. Máma už plakala, zatím co to všechno sledovala.

Nebyla jsem rozrušená ani vyděšená. Ale byla jsem trochu zmatená. Věděla jsem, že nemám tělo. Cítila jsem, že jsem součástí všeho a všech. Jen tak jsem se tam vznášela a viděla i do dalších místností. Později jsem detailně popisovala rozhovory, u kterých jsem byla, přesto neexistovala žádná možnost, že bych je mohla slyšet. Vznesla jsem se z nemocnice a pokračovala výše. Začala jsem asi procházet časem. Viděla jsem události z mého krátkého života. Později jsem dokonce popsala i věci, které se odehrály předtím, než jsem začala mluvit. Byly to události, které bych si neměla pamatovat, ale najednou jsem je znala velmi podrobně. Když jsem stále stoupala, cítila jsem se naprosto klidná. Nebyly tam žádné otázky ani má nevědomost. Čas se zabalil sám do sebe. Neexistovala žádná minulost, přítomnost ani budoucnost, jak to vnímáme tady. Všechno se stalo "teď", a všechno najednou. Necítila jsem žádný strach nebo obavy. Začala jsem se přesouvat k překrásnému světlu a chtěla jsem se ho dotknout.

Najednou se ozvala rána, jako výstřel. Připadalo mi, jako bych byla připojena k nějaké šňůře, jako by mě někdo za ni popadl a strhl mě dolů. Sestoupila jsem téměř okamžitě.

Na další události si moc nevzpomínám. Dokonce si ani nevzpomínám, kdy a jak jsem se vrátila z nemocnice domů.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 1980