Popis zkušenosti:

Probudila jsem se po operaci za jeden, ale možná to byly dva nebo tři dny. Mám velmi vzácnou chorobu, která mi dříve byla špatně diagnostikována. Chirurg mi připojil čerpadlo, které když fungovalo správně, pomáhalo lidem s mojí opravdovou chorobou, ale i pacientům s onemocněním, které mi původně špatně diagnostikovali. V té době to byla nová technologie a ten chirurg to nikdy předtím nedělal. Jedna lékařka mi později řekla, že chirurg v době operace dal do pumpy zřejmě příliš mnoho medikamentů. Předávkování těmi medikamenty může člověka zcela paralyzovat. Proto jsem se neprobudila a nemohla jsem dostatečně dýchat. Jiný anesteziolog v jiné nemocnici si myslel, že anestezie jen negativně reagovala s mým onemocněním. Vyvinul jiné složení "receptu" pro anestezii, který byl specifický pro lidi s mou chorobou. Možná to bylo obojí, anestezie a pumpička dohromady? Bez ohledu na to, všechny mé životně důležité orgány byly ohroženy. Správná diagnóza je Moersch-Woltmanův syndrom, jinak známý jako "syndrom ztuhlé osoby".

Návštěvě, která mě přišla navštívit v nemocnici, bylo řečeno, že pravděpodobně zemřu. Já sama nevím, jak špatně jsem dýchala, ale navštívila mě mimo jiné i má přítelkyně, která je zdravotní sestrou. Později mi řekla, že jsem se nadechla asi jen čtyřikrát za minutu. Když to viděla, uvědomila si, že je zřejmě svědkem mé smrti a myslela si, že každý dech je můj poslední.

Já jsem mezitím odešla někam jinam.

Byla jsem v tenké a velmi průhledné trubce, kterou jsem vnímala, jako by byla ohraničena velmi tenkou membránou. Běžela jsem trubkou rychlostí světla a sledovala hvězdy a vesmír kolem sebe. Byl to tehdy pro mne úžasný zážitek, protože jsem tenkrát vůbec pro ztuhlost nemohla chodit a používala invalidní vozík. Ta zkušenost skutečného běhu byla tak osvobozující, úžasná a nádherná! Při pohledu vpřed se trubka zdála nekonečná, když se přede mnou stáčela do věčného prostoru. Ale nezáleželo na tom, protože jsem byla svobodná, a při každém kroku jsem pokročila neskutečně daleko. Pak jsem se náhle ocitla na překrásném místě. Po mé levici se rozprostírala louka, která sestupovala, vinula se ze stráně a byla plná lučního kvítí. V dálce za loukou byl svěží zelený les.

Byli tam se mnou dva lidé, za kterými byla kamenná zeď pokrytá břečťanem. Ta stěna mne oddělovala od všeho přede mnou. Neviděla jsem nic, co bylo za ní a ani kolem. Jeden z nich vypadal jako zahradník s hráběmi. Zdálo se mi, že nepřítomně hrabal kameny nebo štěrk před zdí. Připomnělo mi to, jak buddhističtí mniši tvoří uklidňující obrazy ve štěrku. Ale měla jsem pocit, že věnuje svoji pozornost i tomu, co se děje vedle něho se mnou, ve společnosti s tou druhou osobou. Později jsem pocítila, že ten člověk, jehož tvář jsem nikdy neviděla, byl pravděpodobně můj zesnulý otec. S mým otcem jsme měli velmi drsné vztahy během mého dětství, dospívání a až do doby, kdy zemřel. Cítila jsem, že tam chtěl být, aby věděl, že jsem v pořádku a abych věděla, že mě hluboce miluje, i přes některé problémy, které se mezi námi staly. Zemřel, když mi bylo dvacet jedna let a já jsem nikdy náš vztah neměla snahu řešit. Vždycky jsem jen toužila dořešit svůj hněv vůči němu a můj hluboký strach z něj.

Druhou osobu je těžké popsat. Byla vytvořena z čisté lásky. Vše v něm vyzařovalo lásku a vysvětlovalo, co to je opravdová láska. Vzal mě do náruče a jen mě tiskl k sobě. Zahrnoval mne tou neskutečnou, klidnou a mírumilovnou láskou.

V mém životě jsem velmi dlouho trpěla. Snažila jsem se vše snášet, kvůli našim malým dětem. Snažila jsem se zachovat si spíše určitý smysl bytí, než být těžce nemocná a břemenem ostatním. Ten okamžik, kdy jsem byla tak něžně držena touto bytostí, jsem se cítila vyléčena z mého nejhlubšího smutku a z mé největší osamělosti. Cítila jsem, že mi dal odpovědi na mé nejčastější a nevyřčené otázky, řekl mi, že si mne bez všech pochybností hluboce váží a miluje mne, stejně jako já jeho. Všechno mi bylo sděleno bez jakýchkoli slov.

Pak jsem se probudila na jednotce intenzivní péče.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 1994 (?)