Popis zkušenosti:

Když jsem se v roce 1994 přestěhovala do Portorika, netušila jsem, že budu v ohrožení utonutí, přestože mě ostrov obklopený oceány a mořem děsil. Vždy jsem měla strach, že se utopím v hluboké vodě. Rok a půl po příjezdu, 9. září 1995, jsem byla ve svém vlastním domě a zaneprázdněna prací na plný úvazek. Byla jsem šťastná a bavila jsem se s místními usedlíky, kteří se pro mě stali rodinou. Jednou v noci po práci jsem se jela projet s několika hosty mých přátel, kteří ostrov navštívili. Přivezla jsem je na západní pobřeží, kde jsem žila a pracovala. Po nějakém přemlouvání jsem nakonec byla ráda, že jsem se s nimi vydala na jedno krásné pobřeží Portorika, když jsem tehdy odvezla mou místní přítelkyni a její hosty do jejich chaty, kde měli týden zůstat.

Když jsme tam dorazili, byl už večer. Chtěla jsem tam zůstat přes noc a odjet domů hned ráno po nákupech a návštěvě pláže. Pozdě v noci jsme s Maurym šli spolu na procházku. Byl to hezký bratr mé přítelkyně, která mne požádala o odvoz. Vycházeli jsme skvěle. Cítila jsem se uvolněná, blažená a užívala si jednu z nejkrásnějších pláží na světě. Je to hlavní surfařské místo Portorika známé na celém světě všem surfařům, kteří rádi sjíždějí po obrovských vlnách podél nedotčeného pobřeží. Vlny byly toho večera gigantické a hlasité kvůli podmínkám po hurikánu a před dalším přicházejícím hurikánem.

Pohrávali jsme si spolu na břehu, pod krásnou noční oblohou a s romantickým oceánem na špičkách prstů; nějak jsme se ocitli v oceánu. Při hraní ve vodě nás oceán jednou vlnou děsivě smetl! Byli jsme vtaženi do moře! Panikařili jsme a snažili se spolu plavat zpět na břeh, ale vlny byly příliš velké a silné, navíc tam byl vlnolam, proti kterému se nedalo plavat. Osobně jsem nevěděla nic o přílivu a odlivu ani o tom, co dělat, když se někdo dostane do této situace, jako že má plavat rovnoběžně s břehem, až do místa, kde bude mimo přílivový proud. Věděla jsem, že se nedostanu na pláž a tu noc se utopím. Kvůli obrovskému třeštění vln jsme byli s Maurym třikrát násilně odděleni. Nebyl schopen tam zůstat, nebo se mnou plavat na břeh. Ocitla jsem se sama uprostřed obrovského, nekonečného oceánu a bojovala o svůj život. Podařilo se mi prodlužovat si život jen sledováním a načasováním vln dopadajících na mou hlavu. Myslím, že jsem tam byla asi třicet minut, i když mi to připadalo jako navždy. Vlny mne stahovaly pod hladinu, znovu a znovu. Dokázala jsem odhadnout, kdy se nadechnout a udržet dech pod vodou, dokud jsem nevyplavala nad hladinu, abych se znovu nadechla. Tak to pokračovalo, dokud jsem nebyla naprosto vyčerpaná, abych pohnula jakoukoli částí mého těla.

Nakonec nastal ten okamžik, když jsem si uvědomila úplně přesně, která smrtící vlna mne stáhne pod vodu. Když jsem se naposledy nadechla, cítila jsem všeobjímající mír, který mne zbavil všech obav. Přišel ten okamžik, abych se smířila s Bohem. Byla jsem si vědoma toho poznání, že se již nad hladinu nedostanu. Podívala jsem se naposled na pláž, na hvězdy a na rozlehlý modrý tmavý oceán. Pak jsem se nadechla nádechem, který mi měl stačit na celý zbytek života. Načasovala jsem vlnu, která na mne dopadala. Oceán se zklidnil a stal se velmi tichý. Hvězdy začaly padat za obzorem do moře. Když jsem se podívala na vlnu, visela nade mnou a dopadaly na mě kapky z jejího hřebenu.

V dalším okamžiku jsem cestovala vesmírem. Můj duch byl v tom okamžiku vzat do vesmíru a vplula jsem do čistého vědomí! V mé mysli jsem si uvědomovala, že cestuji a stala se astrální bytostí. Byla jsem vyzvednuta na oblohu a do vesmíru. Byla jsem nad pláží, napravo ode mne byl měsíc téměř v úplňku. Naprosto jasně jsem si uvědomovala, že jsem naživu a bez těla! Když jsem začal chápat, kde jsem se ocitla a že moje duševní uvažování je stejné, jako když jsem byla ve fyzické říši. Všimla jsem si, že moje mysl stále uvažuje, slyší a vidí. Snažila jsem se přijít na to, kde jsem se to ocitla. Moje duchovní oči viděly totéž, co viděly oči mého fyzického těla. Moje mysl mi sdělila, že jsem ve svatém místě. Byla jsem návštěvníkem v domě Božím.

Další okamžiky byly nadčasové, když jsem byla jemně informována o tom, jak jsem žila svůj život na Zemi. Hlas v mé hlavě byl naprosto neodsuzující, přesto jasný a přesný. Dozvěděla jsem se, proč umírám a jak to ovlivní mé blízké. Když jsem to poslouchala, učila jsem se a hluboce rozuměla životním situacím minulosti, přítomnosti a budoucnosti, které stále mocně zaplavovaly mé vědomí. Nekonečná milost Boží, bezpodmínečná láska, požehnaná nesmrtelností se mi stala důkazem božství. Zdálo se, že děj pokračuje, až jsem si náhle vpravo od místa, kde jsem se vznášela, všimla bubliny světla, kdybych to měla nějak správně nazvat. Celá moje pozornost byla soustředěna na lákavost a klid toho úkazu. Nepochybovala jsem o tom, že to byl vstup do nebe. Byla jsem šťastná, že jsem tam šla, protože jsem to považovala za normální.

Přinutila jsem se k tomu světlu nějak dostat. Když jsem už byla blízko, najednou jsem byla hrubě vržena zpět do mého těla!

Poslední vlna tvrdě udeřila, a když jsem začala sestupovat do temné, vodnaté propasti ke své smrti. Ucítila jsem ruku! Zázrakem jsem byla zachráněna z poslední vlny v okamžiku, kdy jsem se topila. Když jsem si uvědomila, že mě táhnou do bezpečí, zemřela jsem a vůbec si nepamatuji, že jsem byla z vody vytažena a položena na pláž. Po resuscitaci, kdy jsem se snažila probrat, jsem byla v šoku, že stále žiji, ale probrala jsem se s obrovským smutkem v mém těle!

Jediná věc, nad kterou jsem stále uvažovala, byla moje zkušenost NDE a na to, jak moc jsem se chtěla vrátit do míst, která jsem právě navštívila. Navíc mi nedávalo žádný smysl být na Zemi. Zbytek noci do následujícího rána jsem stále zápasila s myšlenkou nuceně prodlouženého života. V době, kdy vysvitlo světlo nového dne po mém primárním utonutí, jsem znovu umírala sekundárním steskem. Po přijetí do nemocnice jsem strávila dlouhý týden na jednotce intenzivní péče. Když jsem byla propuštěna, přišla se mnou domů úplně jiná osobnost, než jakou jsem byla před tou osudnou nocí, na západním pobřeží Portorika.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 10. Září 1995