Popis zkušenosti:

Ve věku třinácti let mi zemřel strýc. Byl mrtvý asi dva týdny, když jsem měla sen, ve kterém se mi objevil. Řekl mi, že budu mít nehodu ve věku kolem šestnácti let. Všichni si budou myslet, že zemřu, ale přežiji. Řekla jsem své matce o svém snu, protože jsem se vylekala. Matka se mě snažila uklidnit a řekla mi, že to byl jen sen.

Do mých šestnáctých narozenin život rychle utekl. Neustále jsem se bála, dokud jsem neoslavila sedmnácté narozeniny. Den, kdy jsem dosáhla sedmnácti let, jsem se zasmála, protože jsem nabyla přesvědčení, že se ten sen nevyplní. O čtyři dny později si můj kůň otevřel bránu a dostal se ven. Dávala jsem mu ohlávku, ale přítel mé sestry zrovna prošel za ním. To mého koně vystrašilo, vzepjal se a jeho přední nohy zasáhly obě moje stehenní kosti a pravou lýtkovou. Byla jsem v nemocnici tři měsíce na trakci.

V prvních třech dnech v nemocnici jsem trpěla arteriálním krevním plynem - 28 procent. Bylo osm hodin, když lékař odešel z místnosti.

Nevěděl, že mám velkou embolii. Moje matka odešla z pokoje, aby ho požádala, jestli by mne mohl ještě zkontrolovat. Nemocniční sestry ho nemohly sehnat. Do mého pokoje přišla žena a nikdy nezapomenu, co říkala. Ospravedlnila se, že mne nechala příliš dlouho čekat, než se na mne přišla podívat a že byla nesmírně zaneprázdněná. Zeptala se mě, kde je moje matka. Řekla jsem jí, že šla najít doktora. Ta žena se mě zeptala, co mi budou lékaři dělat. Řekla jsem, že nevím. Potom řekla, že někoho najde a opustila místnost tím, že vyšla přes zeď. Najednou běžel po chodbě lékař, který šel pozdě z obchůzky. Moje matka ho požádala, aby se na mne podíval, i když nebyl můj doktor. Souhlasil, že se na mne podívá a pak volal kód modrá. Byla jsem okamžitě poslána na jednotku intenzivní péče.

Měla jsem prožitek blízkosti smrti. Viděla jsem, jak světlo prochází oknem a věděla, že pro někoho to světlo přichází. Jakmile to světla proniklo skrz okno více, věděla jsem, že přichází pro mne. Pak jsem se ztratila a zjistila, že cestuji velmi vysokou rychlostí dlouhým tunelem. Vzdálenost byla obrovská, ale někdo tam byl se mnou. Světlo znalo každou mou myšlenku. Zahrnul mě příval silných emocí, že jsem je nebyla schopna ani zvládnout. Moje soukromí bylo pryč, ale nevěděla jsem nic, co si myslí světlo. Věděla jsem jen to, co jsem měla vědět. Věděla jsem, že jdu na konec tunelu, kde jsem viděla světlo, které mělo velikost špendlíkové hlavičky. Nějak jsem věděla, že kdybych dospěla až na konec tunelu, nemohla bych se vrátit. Celou mojí vůlí jsem řekla: "Ne!"

Když jsem se vrátila do svého těla, trochu jsem nad ním neměla kontrolu. Necítila jsem špatné pocity, ale něco neznámého mne na pár týdnů vyděsilo. Pořád jsem si myslela, že kdyby se světlo vrátilo, opustím své tělo a nebudu to už moci ovlivnit. Z celé této události mám pocit přítomnosti mého mrtvého strýce, myslím si, že to byl on, kdo mne předával do světla na konci tunelu.

Vševědoucí světlo mělo schopnost mluvit důvěrně se všemi živočichy na planetě Zemi, v jednom okamžiku a v jejich srozumitelném jazyce. Byly to myšlenky beze slov, které nikdy nebyly vyřčeny. Byla to telepatie. Nikdy jsem nehledala jméno pro to vševědoucí světlo, nebo jak bych ho nazvala. Jen vím, že to je VŠE.

Mám nyní tendenci věřit v reinkarnaci.

Moje matka říkala, že když jsem šla na JIPku, prošla kolem nemocniční kaple. Měla pocit, že ji tenkrát nějaká síla táhla, aby se pomodlila, ale nevstoupila do ní, protože mířila k telefonu, aby zavolala rodině. Měla jim říci, aby se podle názoru lékaře přišli se mnou rozloučit. Doufám, že to pomůže lidem, kteří to čtou. Od té doby jsem svůj život věnovala zachraňování zvířat a stala jsem se zdravotní sestrou. Myslím, že jsme tady, abychom se učili pomáhat lidstvu jakýmkoli způsobem, kterým dokážeme. Chci vrátit a darovat vše, co mi bylo předáno. Opustila jsem nemocnici s postižením, ale mnozí neměli ani takové štěstí, protože ztratili mladý život. Nikdy na to nezapomenu.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 12. října 1975

Prvky PBS:

Jak hodnotíte obsah své zkušenosti? Naprosto stresující.

Jak byste porovnali úroveň vědomí a bdělosti během zážitku s vaším běžným každodenním vědomím a bdělostí? Více vědomí a bdělosti než obvykle. Telepatie, kterou bylo všechno i citově vnímáno. Neumím to jinak popsat. Slova jsem vnímala, jako bych je odjakživa věděla.

Porovnejte prosím vaše zrakové schopnosti během zážitku - s vaším zrakem bezprostředně před zážitkem. Vzpomínám si jen na světlo, a jak bylo jasné. Nemohla jsem se do něho dívat zpříma.

Vešli jste do tunelu nebo jím prošli? Ano, když jsem si poprvé uvědomila světlo a pokusila jsem se před ním skrýt svou tvář. Věděla jsem, že někdo odchází s tím světlem. Pak jsem omdlela a okamžitě jsem se ocitla v dlouhém tunelu. Žádnými slovy nejsem schopna popsat rychlost, kterou jsem cestovala. Když jsem do něj vstoupila, neviděla jsem konec ani světlo. Viděla jsem to až po velké vzdálenosti. Když jsem konečně viděla blížit se konec tunelu, viděla jsem jasné světlo, které vypadalo jako tečka. Ta se stále zvětšovala, čím blíže jsem byla u konce. Neměla jsem ani malý okamžik na to, abych se rozhodla, zda ten tunel neopustit, protože kdybych z něj vystoupila, asi bych se nevrátila. Nevím, co bylo na druhém konci tunelu, protože kdybych z něj vystoupila, nemohla bych se vrátit.

Dospěli jste k hranici, nebo bodu, ze kterého byste se nevrátili? Musela jsem se definitivně a vědomě rozhodnout vrátit se zpátky do života. Telepatií mi bylo vysvětleno, že pokud přejdu bodem ke světlu na konci tunelu, nebudu se moci vrátit. Věděla jsem, že tam nejsem připravena zůstat. Chtěla jsem se vrátit a musela jsem použít celou svoji vůli k návratu.