Popis zkušenosti:

To read more about Douglas' book click here.


Byl to jeden z těch horkých letních dnů v Michiganu. Můj táta se mě zeptal, jestli si chci jít zaplavat, což znělo lákavě. Vzpomínám si, že byl víkend a brzy odpoledne; protože jinak bychom si šli zaplavat k večeru, až by se otec vrátil z práce. Někdy nás doprovázela i moje matka, ale nemyslím si, že by ji to moc bavilo. Tenkrát, v těch dnech byla voda v našem kanálu považována za čistou. Oblékli jsme si plavky a já utíkal vpřed zadními dveřmi ještě před otcem. Takhle jsem to obvykle dělával. Normálně jsem měl zamířit k bočním dveřím garáže a vzít si „můj fotbalový míč“, který visel na posledním křídle petlice. Petlice byla zaražená do boku dřevěné police, ve které jsme měli naše zahradní nářadí. Tam visela nafukovací bójka na plavání, když jsem ji nepotřeboval. Ale ten den jsem tamtudy neběžel.

Z nějakého důvodu jsem prostě do garáže nezamířil. Bylo horko a já měl v hlavě jen osvěžující skok do kanálu. Ve věku čtyř let to bylo všechno, na co jsem v tu chvíli myslel. Běžel jsem po travnaté pěšině našeho dvorku až na konec mola a skočil po nohách do kanálu. Takto, jsem to v minulosti udělal mnohokrát. Ale tentokrát to bylo jiné. S pomocí svého „fotbalového“ záchranáře života jsem nevyletěl zpět na hladinu. Šel jsem přímo ke dnu, až moje nohy narazily do písku, který kdysi předtím otec nasypal do vody na konci našeho mola. Zachvátila mě panika. Nevěděl jsem, jak mám plavat. Pod vodou jsem se rychle otočil zpět k molu. Odstrčil se nohama od písečného dna, natáhl obě moje ruce nahoru a snažil se chytit dřevěnou hranatou podpěru v přední části mola. Cítil jsem, jak mi ruce a předloktí vylétly nad hladinu, ale nebyl jsem dost blízko, abych dosáhl na molo. Můj skok byl příliš dlouhý. Hlava mi zůstala pod vodou a já se nemohl nadechnout.

Znovu jsem ucítil dno kanálu. Jakmile se moje nohy dotkly písku, opět jsem se odrazil. Neztrácel jsem hlavu a vždy se odrazil pod úhlem směrem k molu, protože jsem věděl, že se k němu musím dostat. Doufal jsem, že se chytnu alespoň konstrukce, která je pod vodou. Pak bych se po ní mohl vyšplhat nahoru. Tentokrát se však moje předloktí z vody nedostalo, ale cítil jsem, že to bylo jen po zápěstí. Klesal jsem znovu dolů a zachvátila mě velká panika, protože moje síla rychle odcházela. Nemohl jsem dýchat, moje výkřiky o pomoc, pod vodou nikdo neslyšel. Byla chyba zkoušet křičet, protože to vytlačovalo drahocenný kyslík z mých plic. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo dívat se v naprosté panice skrz rozmazanou vodu nade mnou a doufat, že rychle dorazí nějaká pomoc. Reflex nadechnutí mě přemohl a voda mi začala plnit plíce.

Když jsem potřetí ucítil dno, když se mé nohy dotkly písku, z posledních sil jsem se slabě odrazil ode dna kanálu. Moje ruce byly stále nataženy vzhůru, ale už nad hladinu nedosáhly. Začal jsem pomalu klesat dolů. Intenzivní bolest v mých plicích se zdánlivě stěhovala do hlavy, a vzpomínám si na neuvěřitelnou bolest. Chtěl jsem dýchat. Chtěl jsem vydechnout z plic ten špatný vzduch a zhluboka se nadechnout čerstvého vzduchu.

Vzdal jsem se a zastavil všechno mé snažení, protože jsem neměl žádnou sílu. Byl jsem zmatený, nechápající a šokován tím, co se právě stalo. Stalo se to tak rychle! Pak jsem si uvědomil, že můj život končí. V tom okamžiku uvědomění, se moje šílená panika a zmatek změnily na obrovský klid a pocit pohody. Už jsem žádnou bolest v hlavě necítil. Obklopovalo mě hluboké ticho. Byl tam klid a já jsem cítil bezpečí a pohodlí. Cítil jsem, že všechno bude v pořádku. Neslyšel jsem žádný zvuk. Kolem byla černota jako uhel, přesto jsem byl někde přítomen. Neměl jsem pocit, že jsem mokrý a obklopený vodou a kupodivu jsem se necítil, jako bych tam byl sám. Věděl jsem, že tam se mnou někdo je. Byl to jakýsi přirozený pocit, který je podobný osobě, která stojí se zavřenýma očima asi pět centimetrů před zdí. Zdálo se, že ta něčí přítomnost, ať už to bylo cokoli, mě obklopuje hlubokým a komfortním pocitem. Působilo to na mě tak, že moje panika a strach zmizely. Bylo to takové klidné, uklidňující a důvěrné teplo.

Byl jsem překvapen nečekaným hlubokým mužským barytonem. Z té božské temnoty se ozval hlas: „Ještě není tvůj čas.“

V tu chvíli jsem už nebyl ve tmě. Zjistil jsem, že se vznáším nad molem a dívám se na jeho přední část, asi z šestimetrové výšky. Viděl jsem, jak můj otec někoho táhne přes molo na travnatou plochu před nějaký košatý jehličnatý keř. Sledoval jsem ho, jak to dělá, zatímco jsem velmi pomalu sestupoval. Pak jsem si uvědomil, že ten někdo jsem byl já.

Sledoval jsem ho, jak mi tlačí na břicho a bránici, což mělo za následek, že mi z úst vytékala voda. Pak mě obrátil na břicho a tlačil mi na záda, aby mi vytlačil co nejvíce vody z plic. Z mé polohy, ve vzduchu a nad scénou, jsem všechen ten děj sledoval, a připadlo mi, že se snáším pomalu dolů. Pohyboval jsem se směrem blíže k tělu. Najednou jsem cítil, jak mi voda vytéká z úst a začal kašlat. V hlavě mi bušil každý úder srdce a ty údery byly ostré a bolestivé. Mohl jsem najednou znovu dýchat. Můj táta mi zachránil život.

Po mnoha letech, co jsem to nosil v paměti, jsem si uvědomil, že mi moje zkušenost poskytla příležitost nahlédnout do posmrtného života. Když jsem dospěl a byl ve středním věku, začal jsem přemýšlet, kam jsem se to vlastně dostal? Uvědomil jsem si, že ve mně je něco nepozemského. A co je nejdůležitější, uvědomil jsem si, že vědomí není fyzického původu ani není vytvářeno mozkem. Moje tělo a mozek zůstaly tady, ale moje vědomí tam nebylo. Existoval jsem na nějakém jiném místě a měl pocit individuální identity.

Od té doby jsem si začal říkat, že lidské bytosti mají duševní i fyzické projevy vědomí. Pochopil jsem, že k „vidění“ opravdu nepotřebujeme oči. Moje oči a mozek byly na zemi pode mnou a já viděl, jak můj táta dostával vodu z mého těla. Takový proces „vidění“ je tedy více než pouhý nervový impuls, když funguje i po smrti.

Základní informace:

Pohlaví: Muž

PBS se stalo: červenec 1957

Prvky PBS:

Byl váš zážitek spojen s ohrožením života? Ano, nešťastné utonutí. Nehoda Klinická smrt (přerušené dýchání nebo srdeční funkce), když jsem se utopil.

Cítili jste se odděleni od fyzického těla? Jasně jsem opustil své tělo a existoval mimo něj.

Ve kterém okamžiku jste během zážitku byli na nejvyšší úrovni vědomí a bdělosti? Moje vědomí pokračovalo po celou událost.

Bylo vaše myšlení rychlejší? Neuvěřitelně rychlé.

Zdál se vám čas rychlejší, nebo pomalejší? Zdálo se mi, že se všechno děje najednou; nebo se čas zastavil. Nastala jakási diskontinuita času ve vztahu k normálnímu pozemskému času.

Byly vaše smysly citlivější než obvykle? Neuvěřitelně bystré.

Porovnejte prosím vaše zrakové schopnosti během zážitku - s vaším zrakem bezprostředně před zážitkem. Byl jsem ve tmě a cítil vřelou přítomnost. Můj strach z neznáma ustal. Když se moje vidění vrátilo, viděl jsem scénu, sám sebe a jak jsem k tělu sestupoval.