Popis zkušenosti:

V den svátku práce v roce 1995 jsem byla světem rozčarovaná z mnoha důvodů, měla jsem deprese a úzkosti. S maminkou jsem se strašně pohádala a navíc mne opustil můj dlouholetý přítel. To byla pro mne poslední kapka. Vlastně jsem neměla v úmyslu se zabít. Jen jsem chtěla na vše zapomenout a nic necítit. Ani jsem nevěděla, co dělám. Jenom jsem věděla, že toho mám dost. Moje máma měla zase po operaci páteře. Vzala jsem si tehdy nějaké její léky, ale pak jsem měla pocit, že mi to nepomohlo. Tak jsem si vzala další.

Byla jsem s dalšími členy rodiny a užívali si malou oslavu v den pracovního volna. Zatímco jsem prohledávala dům, hledajíce další léky, narazila jsem na tetu a upoutala její pozornost. Vrátila jsem se do svého pokoje. Teta v jakémsi šestém smyslu a s ohledem na skutečnost, že jsem na ni narazila a nezastavila se, se na mne šla podívat. Neodpovídala jsem, i když několikrát klepala. Nakonec otevřela dveře.

Najednou zjistila, že sotva dýchám, tváří dolů a v louži pěny, která mi vycházela z úst. Můj urostlý strýc se mě snažil snést dolů po schodech do našeho auta, ale byla jsem agresivní. Bylo těžké mě do auta dostat, i přestože jsem byla blízko smrti. Naložili mě do auta. Vzpomínám si jen na některé úseky z cesty do nemocnice, protože jsem ztrácela vědomí. Asi pět kilometrů od nemocnice si pamatuji na poslední věc, poutač na restauraci Pizza Hut. Řekla jsem jen, že tam jít nechci, potom všechno zhaslo.

Když jsem byla znova při vědomí, byla jsem na vozíku, který se rychle pohyboval po nemocniční chodbě. Byla jsem obklopena mnoha lidmi, kteří byli kolem vozíku a rychle mezi sebou mluvili. Pak to zhaslo a já se zase ztratila.

Tentokrát jsem byla s někým. Byl to podle vzhledu muž, ale nebyla jsem schopna vidět jeho tvář. Nebyla jsem nijak neklidná, že jsem ho neviděla. Vznesli jsme do oblohy, kde jsem spatřila mnoho událostí z mého života. Viděla jsem dobré i špatné věci, které jsem kdy udělala. Viděla jsem věci, které by se mohly stát, a i jiné náhodné věci. Bytost, která byla v mé přítomnosti, se mnou mluvila, aniž by použila ústa. Mohli jsme telepaticky komunikovat jen prostřednictvím našich myslí. Cítila jsem se naprosto v pohodě, jako kdybych to už kdysi dříve zažila. Vůbec jsem neměla strach. Pak jsem byla vhozena zpátky do mého těla. Bylo to, jako bych se dostala zpět do temnoty, abych se znovu probudila.

Slyšela jsem lékaře, kteří říkali, že z mého žaludku nedostali žádné léky a musejí mi okamžitě dát dřevěné uhlí. Byla jsem velmi agresivní pokaždé, když jsem se vrátila. Měla jsem obrovskou sílu, když jsem se je snažila dostat od sebe pryč a vytrhala jsem si i injekční hadičky z těla. Vzpomínám si, že jsem říkala, že budu z toho dřevěného uhlí zvracet. Řekli mi jen: "Ne, budete v pořádku." Pak jsem všechno pozvracela. Hned potom jsem opět odpadla.

Tentokrát vše zčernalo a další věc, kterou si pamatuji, že se zvedám z mého těla. Dívala jsem se na své tělo, jako by to byl jen zajímavý objekt, jinak mi bylo lhostejné. Pak jsem odplula. Řekla bych, že jsem se vznášela, protože tak se mi to jevilo. Když jsem se podívala dolů, jako by tam nebyla podlaha, a když jsem vzhlédla, bylo to, jako by v této vysoké budově nebyly žádné stropy. Sledovala jsem, jak se mě mnoho lékařů a zdravotních sester zoufale snaží dostat zpátky. Sledovala jsem, jak se mé tělo snaží opakovaně nastartovat elektrošoky a jak mi dávali různé injekce, ale bez úspěchu. Ztratila jsem zájem o tu scénu pode mnou a proplula jsem zdí. Když jsem vyšla na druhé straně, prošla jsem přímo skrze mámu a tetu. Neměli tušení, že jsem právě prošla stěnou za nimi a prošla jejich těly. Moje máma byla skloněna v křesle s tváří v rukách. Velmi plakala a moje teta, která se ji snažila utěšit, měla svoji hlavu na jejím rameni a objímala ji. Bylo to poprvé v celém zážitku, kdy jsem něco cítila. Bylo mi velmi líto mé matky a hned mne napadlo, že ji nemám opouštět. Pak jsem byla vtažena zpět do temnoty. Zůstala tma, dokud jsem se za tři dny neprobudila z kómatu na jednotce intenzivní péče. Byla jsem klinicky mrtvá, ale mohla jsem jim povídat, co mi (lékaři) dělali, a byla schopná opakovat, co si během toho všeho navzájem říkali, aby mne zachránili. Byli ohromeni těmi podrobnostmi, které jsem znala.

Vždycky jsem měla silně vyvinuté smysly s ohledem na dění kolem sebe, ale teď je to ještě mnohem intenzivnější. Nebojím se smrti. Nevěřím v žádné konkrétní náboženství, protože žádné náboženství nemá ponětí o tom, co je vlastně na "druhé straně". Kdybych to měla vyjádřit, řekla bych, že to bylo jako v jiné dimenzi. Byla jsem pryč z těla, mohla vidět a slyšet všechny kolem sebe, ale nikdo z nich nemohl říct, že jsem tam s nimi byla já. Nebyl to první incident, kdy jsem zemřela. Narodila jsem se mrtvá, takže hned prohlásili i čas smrti. Doktor zrovna sdělovat mým rodičům, že je mu líto, že nemohl nic dělat. V tu chvíli mne sestřička zabalila, aby mi rodiče mohli dát sbohem. Právě v tu chvíli jsem začala dýchat. Další incident se stal, když mi bylo osmnáct měsíců. Rodiče měli v našem domě velkou oslavu a jeden z jejich opilých kamarádů upadl do bazénu. Bohužel jsem právě procházela kolem, když se to stalo. Jeho noha zavadila o mé plenky. Nikdo si neuvědomil, že jsem byla v bazénu také, dokud mě někdo neuviděl na dně bazénu. Nedýchala jsem a museli mne resuscitovat, aby mě dostali zpátky. Také jsem byla zasažena bleskem v srpnu 2000, na krajském veletrhu. Vždycky se stala jedna nebo jiná situace. Určitě cítím, co jiní necítí. Moje citlivost je nejhorší, protože mám určitý dar jiného pohledu na situace a události kolem sebe. Není proč se bát smrti. Život na této planetě je sám o sobě dost děsivý.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 1. 5. 1995