NDERF Home Page Aktuální PBS Sdílení PBS

    Australia PBS    


Popis skušenosti:


Začnu popisem toho, co se stalo před tím, než se stal můj  PBS , o tom co prožívali moji rodiče dokud jsem byla "pryč", můj PBS, a na konec, jak to celé vnímám já

 Můj příběh: 24/02/82, Sidney, Austrálie, 18:00, Odešla jsem z práce domů. Bydlím v Raymond Terrace (město, které je severně od Newcastle, Nový Jižní Wales) Můj partner Mike seděl na předním sedadle, já jsem řídila a náš známí, a kolega Steve seděl v zadu. Najednou, po třech měsících sucha začalo pršet. Zchádzali jsme z dálnice na světelnou křižovatku a od tehdy si nic jiného nepamatuji.

pokračování jak to viděl Mike (můj bývalí partner): "Jak jsme se blížili k semaforu, byla zelená a když jsme vyšli na křižovatku, najednou jsme dostali smyk v rychlosti 43km / h , a najeli jsme do elektrického sloupu. Steve, který ležel v zadu na matraci naší dodávky, se najednou proměnil na lidskou střelu. Vystřelilo ho to na přední sedadlo, kde seděla René, jejíž hlava po jeho pádu narazila na volant. "

Lékařská zpráva: Steve si zlomil páteř , nyní je na vozíčku. Já jsem utržila zlomeniny lebky  (zadní lebeční části, přední lebeční části, pravé oční kosti, pravé lícní kosti a 6 trhlin při mozku.) Volant se zlomil na kusy a část z něj i ze směrovkou se mi zabodly do těla na třech místech - přes krk do horní části úst, horní a dolní části hrudníku. Mike měl jen menší modřiny z bezpečnostního pásu.

V odpoledne 25/02/82 byla moje matka v ordinaci u neurologa, kde jí oznamoval mou smrt, a ujistil ji, že kdybych přežila, byla bych úplně paralyzována. Zatím co jsi povídali, do pracovny vběhla mladá, vyděšená sestřička, která ze sebe vyhrkla "Ona žije, sedla si a mluví! Doktor jí vynadal, že jejich třikrát vyrušila, tak si ji zavolal ven a dal jí přednášku o tom, jak se chová "mrtvé tělo" (že se hýbe a vydává zvuky). Ale sestřička naléhala: "Vsatala a řekla," Už mi nedávejte více léků! "" Na to moje máma vzala doktora za loket, můj otec za druhý a vyvedli ho na chodbu aby se šli na mně podívat. Našli mně v zadu, kde mně sestřička svěšovala od přístrojů než mě zavezou do márnice. Byla jsem v hlubokém kómatu a dýchala jsem. V kómatu jsem byla dalších 10 dní.

Moje PBS:

Nevím v kterém stádiu událostí se stal můj PBS, Vůbec si nepamatuji na to, jak jsem umírala, nebo opuštění mého těla. Procházela jsem tmavými, bouřkovými oblaky, kde se mi zdálo, jako by mě něco navigovalo na stranu a to mě vyděsilo. Přede mnou se objevila malá tečka velmi jasného světla, která se zvětšovala a zjasňovala, jak jsem se k ní přibližovala. Najednou jsem si uvědomila, že jsem umřela a začala jsem se strachovat o mámu, tátu a mou sestru. Řekla jsem si "Oni se přes to přenesou" a to mě na sobě štvalo, jako kdyby to byla jen taková letmá myšlieka, dokud jsem se dychtivě hnala za světlem.

Objevila jsem se v explozi přenádherného jasu, v místnosti s křehkými stěnami, kde jsem stála před mužem v kolem třicítky, 180cm, měl zrzavo - hnědé vlasy po ramena a upravenou bradu s vousem. Měl oblečený jednoduchý, bílý oděv a vyzařovalo z něj světlo, a moudrost. Přivítal mě s velkou láskou a nepopsatelným klidem, byl to takový klid, že ho ani nevím popsat. Měla jsem pocit jako kdybych mu mohla sedět u nohou celou věčnost a být naprosto spokojená, což mi přišlo hloupé. Byla jsem úplně fascinována látkou, z kterého byly vyrobeny jeho šaty, jak je možné utkat světlo?

 

Stál u mně a navedl mou pozornost na levou stranu, kde se zrovna promítaly ne nejlepší části mého života. Začala jsem je znovu prožívat, ale ne jen moje činy, ale i bolest druhých kterou jsem nimi způsobila. Překvapilo mě, že některé věci, které jsem se bála, že mi ukáže, například krádež čokolády, jsem byla dítě, se tam neobjevily, ale normální věci, kterými jsem neúmyslně někomu ublížila se počítaly. Začala jsem se cítit provinile a tehdy mou pozornost navedl na události (moje činy) kterými jsem udělala lidem radost. I když jsem se cítila, že si nic nezasloužím, ukázalo se, že se vše obrátilo v můj prospěch. Byla jsem zahrnuta láskou.

 

Byla jsem vedena dál do místnosti, která se stala síní a tam se ke mně přiblížil můj dědeček. Vypadal mnohem mladší než jsem si ho pamatovala, bez rozštěpu rtu, ale určitě to byl můj dědeček. Objali jsme se, promluvil ke mňe a přivítal mě. Dotklo se mě, že jsem mu odpustila to, že umřel když jsem měla 14 let, což mě donutilo porušit můj slib, že se stanu lékařkou a naleznu lék na jeho srdeční nemoc. Do tohoto momentu jsem si vůbec neuvědomila, že jsem byla na něj naštvaná!

 

Dědeček mi řekl, že babička za chvíli přijde a že se těší na její příchod. Zeptala jsem se jak to myslel, že za chvíli přijde, když cestuje z jejího domu v Manchesteru do NZ a Miami na celé léto už několik let zasebou! Dědeček mi řekl, že má rakovinu střeva a za chvíli přijde. Dědeček neměl žádného ponětí o čase, když jsem se ho ptala jak brzy. (Babička byla diagnostikována 3 měsíce po mém neštěstí, a v Srpnu zemřela). Jak jsem se probrala z kómatu oznámila jsem to mé mámě, čímž jsem ji velmi zarmoutila.) Poté, co jsme se s dědečkem dovyprávěli, vzal mě dál do místnosti, která se znovu stala síní a přiblížili jsme se ke skupině lidí, které jsem začala po jednom poznávat

Muž, který mě přivítal jako první mi položil ruce na ramena, otočil si mě k sobě a řekl: "Musíš se vrátit, máš před sebou důležitý úkol." Ale já jsem nechtěla jít nikam, chtěla jsem zůstat na tomhle místě. Ohlédla jsem se na dědečka a najednou jsem byla rychle odvedena k východu, kde na konci byla jen tma a nicota, nic, ani jen já sama.

Po mém probrání: Trvalo mi několik dní, dokud jsem se probrala z kómatu a v hlavě jsme mi vynářeli náznaky tváří a hlasů, které jsem si pamatovala jen z poloviny. Nejvíce si pamatuji pouze některé momenty, když jsem se probudila z hlubokého spánku a našla jsem sestřičku s injekční stříkačkou, a odmítala jsem léky, které mi chtěla dát, a vůbec nerozumím proč.

Prošla jsem si třemi rekonstrukčními operacemi obličeje, lebky a očního důlku. Z nemocnice jsem odešla s bolestmi, dvojitým viděním, ztrátou čichu, poškozeným osmým karniálnym nervem, který mi způsoboval závratě a špatnou rovnováhu. Dva roky jsem byla naštvaná na Boha, že mi dovolil se vrátit v takovém utrpení, a s úkolem, o níž nemám ani tušení, co mám dělat, pamatuji si pouze jednu zprávu, a ani tu nevím podat dál, "Je čas žít podle toho v co věříte, ať je to cokoliv, ukliďte si v domě, protože konec časů se přiblížil! "Nemyslím si, že toto je ten úkol, který mám já na starosti, neslyšela jsem žádný dunivý hlas, ani nevím, odkud se tato zpráva vynořila.

 

Nejsem si jistá ani identitou bytosti která mě přivítala, žádná jmenovka ani představení se. Trvalo mi 5 let jako zmobie, dokud jsem se dostala z nejhoršího. Znovu jsem se zaměstnala a v roce 1987 jsem založila sdružení pro lidi s poraněními hlavy, a sloužím jako příklad pro úpspešné zotavení z poškození mozku. I když mám pořád bolesti, nemám čich a mám dvojité vidění, stále neznám jaký ůkol jsem to dostala. 

 

Tak to je všechno, i když mohu potvrdit, že vzpomínky, které mám na svou zkušenost jsou živější, jako to, co jsem dělala včera.

 

Více informací o René:  Renine vzpomínky na kóma : (http://www.waiting.com/rene.html )