Home PageAktuální PBSSdílení PBS

O dvacet let později PBS    


Popis zkušenosti:

V roce 1976 jsem studovala třetím rokem na Univerzitě of Northern Colorado. Během zimního semestru jsem chodila na lekce tenisu. Byla příliš velká zima na to, abychom trénovali venku na kurtech, tak jsme hráli s míčky o stěnu v zastřešené tělocvičně. Najednou jsem pocítila rychle sílící migrénu. Než hodina skončila, byla jsem k smrti vyděšená, protože bolest byla zcela mimo mou kontrolu. Měla jsem předepsané prášky, které jsem nosila u sebe, kdyby mě přepadla extrémní bolest, která se nedá vydržet. Brala jsem je jen vzácně, když jsem cítila, že mě bolest ochromuje natolik, že nejsem schopná fungovat. Vždy jsem po nich spala skoro celých 24 hodin. Věděla jsem, že bych měla nejdříve dojít na kolej, ale věděla jsem, že už nemůžu déle čekat. Spolkla jsem prášek s vědomím, že zřejmě zkolabuji, a doufala jsem, že mě někdo pomůže dostat se domů.

Na migrény jsem trpěla celý život. Když jsem byla v pubertě, ještě se to zhoršilo. Dokonce mě hospitalizovali, aby vyloučili mozkový nádor. Jeden z lékařů byl toho názoru, že jsou mé bolesti hlavy způsobené stresem, a tak jsem chodila na konzultace. Nakonec mi předepsali kombinaci léků, které jsem brala denně. Migrény obvykle trvaly celé týdny. K smrti mě to děsilo a byla jsem přesvědčená, že se mnou není něco v pořádku a že se nedožiju dvaceti let. Když jsem měla oslavit své dvacáté narozeniny, byla jsem deprimovaná. Uvědomila jsem si, že život jde dál, že musím plánovat budoucnost, že musím vyrůst. Bylo to asi osm měsíců po překročení tohoto životního milníku, během hodiny tenisu, kdy jsem si vzala prášek, který jsem si šetřila pro chvíli, kdy bude bolest nesnesitelná.

Pokračovala jsem ve hře, odrážela jsem míček o stěnu, zatímco jsem cítila, jak lék otupuje celé mé tělo. Pak si vzpomínám na to, jak jsem se vydala směrem ke koleji. Cesta trvá 15 až 20 minut, ale já si vybavuji jen okamžik, kdy jsem šla sama do kopce směrem k univerzitní knihovně. Pak si vzpomínám, jak jsem byla ve svém pokoji a přemýšlela jsem o práci, jejíž termín odevzdání se blížil. Stačilo mi jen napsat titulní stranu a budu ji mít připravenou.

Začala jsem uvažovat o tom, zda jsem si léky vůbec vzala nebo jsem to jen chtěla udělat. Snažila jsem si vzpomenout, ale nedařilo se mi to. Nakonec jsem se rozhodla, že jsem si prášek určitě nevzala, protože jsem byla plně při vědomí a bolest byla stále nesnesitelná. Vzala jsem si tedy další dávku a posadila se k psacímu stroji, abych dokončila svou práci. Napsat titulní stranu zabere jen pár minut a ze zkušenosti jsem věděla, že bude chvíli trvat, než prášek začne působit. O pár chvil později jsem ztratila vládu nad svým tělem a zhroutila jsem se na psací stroj. Byla jsem stále při vědomí a cítila jsem silnou bolest hlavy, ale nemohla jsem se hýbat a necítila jsem nic od krku dolů. Jen jsem tam tak bezmocně ležela. Snažila jsem se volat o pomoc, ale venku na chodbě vysávala uklízečka, takže můj křik nikdo neslyšel. Jakmile zvuk vysavače utichl, znovu jsem zavolala o pomoc. Tentokrát mě jeden student slyšel. Opatrně vešel do mého pokoje a já ho požádala, aby mi pomohl dostat se do postele. Řekla jsem mu, že jsem paralyzovaná. Odtáhl mě od psacího stroje a opřel mě vzpřímeně o opěradlo židle, na které jsem seděla. Jakmile mě však pustil, opět jsem se zhroutila a udeřila tváří do klávesnice. Byl bezradný a nevěděl, co dělat, tak se vydal pro pomoc. Vrátil se se svým přítelem. Ve dvou se jim podařilo dostat mě do postele. Když mě uložili, odešli a já okamžitě usnula.

Ve spánku jsem si uvědomovala, že jsem naprosto bez bolesti. Došlo mi, že každičkou chvíli svého života jsem prožívala určitou míru tělesných obtíží. Ten pocit uvědomění byl ohromující. Migréna byla pryč, necítila jsem postel, na které jsem ležela, ani oblečení, které jsem měla na sobě, dokonce ani polštář, na kterém mi spočívala hlava. Byla to nesmírná úleva. Zároveň mě naplňoval mír, uspokojení, radost, štěstí a láska. Bylo to nádherné. Neexistuje způsob, kterým bych mohla popsat, jaký to byl pocit, ale pamatuju si to jasně, přestože od toho dne uplynulo více než dvacet let.

Další proměna se udála v mé mysli. Byla jsem zcela bdělá a velmi zaujatá tou zkušeností, ale má mysl vůbec nebyla stejná jako ta mysl, kterou jsem znala. Plně jsem chápala, co se děje. Věděla jsem, že jsem zemřela, ale necítila jsem ani náznak strachu, nejistoty či nesouhlasu. V průběhu toho prožitku mě vyrušila má spolubydlící Trina, která vešla do pokoje, podívala se na mé „spící“ tělo na dolní palandě a vylezla na svou horní palandu.  Zaujalo mě, jak se postel otřásala, když lezla nahoru, ale já nepocítila žádnou bolest. Sledovala jsem, jak sáhla po Bibli, nalistovala knihu žalmů a začala číst. Až v okamžiku, kdy jsem se jí dívala přes rameno, abych zjistila, co čte, jsem si uvědomila, že nejsem ve svém těle. Podívala jsem se dolů na své tělo, pak zpět na Trinu, a pomyslela si: „Ona ani neví, že jsem mrtvá.“ To zjištění mě pobavilo.

Moje vědomí opustilo místnost a na určitý čas (čas pro mě už nebyl měřítkem) jsem jen setrvala ve stavu míru. Možná právě během této chvíle jsem obdržela vědomosti, které jsem si později vybavila, ale nevzpomínám si, jak jsem je získala.  Dokonce jsem si nebyla vědoma toho, že se pohybuji, dokud jsem nespatřila v dálce záblesk světla. Teprve pak jsem si uvědomila, že se nacházím ve tmě a směřuji směrem ke světlu.

Když na to dnes vzpomínám, připomíná mi to chvíle, když jsme jako děti prozkoumávali stáčející se dlouhé tunely v kopcích nad naší internátní školou v Keni. Ty tunely byly tím nejtemnějším místem, kde jsem kdy byla. Děsilo mě, že jsem nic neviděla, děsily mě zvuky i skutečnost, že jsou jeskyně plné netopýrů. Vzpomínám si na pocit úlevy, když jsem spatřila v dálce světlo. Jak jsme se k tomu světlu přibližovali, můj strach se rozplýval. Tato vzpomínka z dětství se vizuálně podobá mé zkušenosti putování ke světlu, ale pocity a emoce, které jsem zažívala byly diametrálně jiné. Cítila jsem radost, kterou si moje lidská mysl nedokázala ani přestavit.

Jak světlo rostlo, až nakonec přemohlo temnotu, ocitla jsem se na nejkrásnějším místě, které jsem kdy spatřila. Před několika lety jsem se kochala velkolepou nádherou jezerní oblasti v severní Anglii a nechala se unášet její krásou. Avšak místo, kde jsem se ocitla po smrti, bylo ještě půvabnější. Byly tam kopce a údolí s protékajícími potoky. Tráva byla zelenější, než trávníky v těch nejdražších čtvrtích. Byl nádherný slunečný den a já se jen tak procházela a užívala si tu krásu.

Byla jsem sama, ale svou samotou jsem se nijak neznepokojovala. Necítila jsem se osamocená. Když vzpomínám na tu nádhernou krajinu, nevybavuji si, že bych v tu chvíli cítila přítomnost další osoby, dokud jsem si nevšimla muže stojícího za nízkou kamennou zídkou. Chápala jsem tolik věcí. Nebyla jsem limitována lidskou myslí. Věděla jsem, že muž na druhé straně zídky, mě dovede k Bohu. Věděla jsem, že to, co prožívám, odráží mé potřeby. Viděla jsem osobu, které jsem mohla důvěřovat. Jiný člověk zase vidí to, co potřebuje vidět on. Předtím, ve své lidské mysli, jsem měla jen neurčité myšlenky o životě po smrti, ale když jsem se ocitla na tom místě, věděla jsem, že ho poznávám, a že toho muže znám od nepaměti. Věděla jsem, kam jdu, co bude následovat, a překypovala jsem štěstím.

Muž měl na sobě pohodlné oblečení – džíny a volnou košili. Byl laskavý, soucitný a pozoroval mě. Když jsem se mu podívala do očí, najednou jsem věděla, že pro mě ještě nenastal čas zemřít. To zjištění mě šokovalo. Věděla jsem, že kdybych překročila tu zídku, mohla bych jít dál. Měla jsem na výběr, ale oba dva jsme věděli, že se musím vrátit. Podívala jsem se mu do tváře a řekla jsem: „Není můj čas.“ A on odpověděl: „Ne, není.“

Přestože bych musela popsat tisíce stran, abych zachytila vše, co jsem se dozvěděla a zažila, zdálo se, že se to odehrálo během jediného okamžiku. Ochutnala jsem pouze maličký kousíček života po smrti, ale byl to nepopsatelně hluboký zážitek

Jakmile jsem si uvědomila, že se musím jít zpět, prudce jsem se vrátila do svého těla. Byl to agresivní, bolestivý a děsivý moment. Kdykoliv si ten okamžik vybavím, i nyní po tolika letech, neubráním se pláči. Nemohla jsem uvěřit, že jsem se rozhodla vrátit. Zapomněla jsem snad na bolest, stres, strach a omezení lidského bytí? (ANO!) Jak jsem mohla opustit tu harmonii, lásku, radost a krásu, ve které jsem se ocitla? Věděla jsem, že jsem mohla překročit tu zídku. Mohla jsem jít dál. A já hloupá se vrátila.

Zatímco jsem litovala svého rozhodnutí, byla jsem zároveň ohromena svým lidským strachem ze smrti. Věděla jsem, že jsem zemřela a byla jsem vyděšená. Přestože jsem si jasně vybavovala své vzpomínky na posmrtný život, sžíral mě strach, který ve mně byl už od narození, a v ten okamžik jsem nedokázala svou zkušenost uspokojivě zpracovat.

Moje spolubydlící začala slézat z vrchní palandy a mě “probudila” intenzivní bolest způsobená otřesy postele. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem necítila žádnou bolest, když se šplhala nahoru. Z úst se mi začala hrnout slova, snažila jsem se jí vysvětlit, co se stalo. Její první reakcí byla nedůvěra. Když jsem jí pak řekla, jakou pasáž Bible si nalistovala, zatímco jsem „spala“ na spodní palandě, nedokázala na to reagovat. Vyhnula se dalšímu rozhovoru a běžela pro pomoc.

Do pokoje dorazila vedoucí našeho patra. Nebyla to moje blízká přítelkyně, ale respektovala jsem ji. Naslouchala mi a snažila se porozumět. Prosila jsem ji, ať mi nedovolí usnout. Řekla jsem jí, že pokud budu mít znovu na výběr, už se nevrátím. Nakonec odešla a já jasem usnula, ale nedostala jsem druhou šanci zemřít.

Nikdy jsem neslyšela o nikom, kdo by zažil, to co já. Připadala jsem si zmatená a osamocená. Brzy jsem přestala chtít mluvit o své zkušenosti s ostatními, protože jejich reakce byly negativní a urážlivé. Na druhou stranu jsem si začala uvědomovat, že mi ta zkušenost mnohé dala. Když jsem si vybavovala tu absenci bolesti a neuvěřitelný mír, který mě prostupoval, úplně zmizel můj strach ze smrti, který jsem v sobě vždy měla. Ten strach se už nikdy nevrátil. Nyní vím, co mě čeká a toužím po tom se tam znovu ocitnout. Moc dobře si uvědomuji, že jsem se vrátila z určitého důvodu. Neznám své poslání, ale vím, že jsem ho před svým návratem zcela pochopila. Vím také, že jsem tu vzpomínku musela ztratit. Jedním z největších darů, který jsem získala díky svému nahlédnutí do života po smrti, je útěcha ve chvílích, kdy někdo z rodiny či z mých přátel zemře. Můj žal je skutečný – ztráta je skutečná. Vím však, že jsou svobodní a naplněni radostí.

Přestože jen zřídkakdy mluvím o své smrti, snažila jsem se několikrát slovy vylíčit, co jsem během své zkušenosti získala. Vím, že jsem nabyla vědomosti přesahující mou schopnost si je zapamatovat, ale to co mi v paměti uvízlo, je naprosto jasné. Při snaze vyprávět o mém zážitku druhým, je mi největší překážkou neschopnost nalézt ta správná slova. Dokonce i nyní, když píšu, jsem si až bolestně vědoma toho, že při popisu událostí jsem se ani zdaleka nepřiblížila tomu, co jsem skutečně cítila a co jsem se dozvěděla.

Ze všeho nejvíce se změnil můj názor na náboženství. Vyrostla jsem v křesťanské rodině a zavázala jsem se následovat Ježíše ve svých deseti letech. Moji rodiče působili jako misionáři ve východní Africe. Občas jsem se cítila od Boha vzdálená nebo jsem protestovala proti morálním zásadám, v jejichž duchu jsem byla vychovávána, ale stále jsem se považovala za křesťanku. Věřila jsem, že Bible je slovo Boží a že následováním Ježíše se zachráním od věčnosti v pekle. Byla doba, kdy jsem zkoumala problematiku, která rozděluje náboženství, různé teologické otázky či koncepty spasení. Během své smrti jsem nabyla znalosti, které mě nejenom přenesly za hranice mého předchozího přesvědčení, ale v mnoha směrech tato přesvědčení vyvrátily. Přestože jsem získala toto naprosté pochopení, přišly v životě chvíle, kdy jsem to ignorovala a upínala se k víře, kterou jsem znala od dětství. Občas jsem šířila názory a přesvědčení, o kterých jsem věděla, že jsou spíše lidského původu než božského. Nebylo pro mě snadné přijmout znalosti, které jsem získala.

Nyní jsem vice otevřená názorům, které se od těch mých liší, protože vím, jak omezující je lidská mysl. Vím, že Bůh se nám zjeví podle toho, v co věříme a co potřebujeme. Sám Bůh, v podobě Ježíše, musel vynaložit velké úsilí, aby přenesl pochopení na své nejvěrnější následovníky. Noc před svou smrtí, byla Jeho frustrace zřetelná, protože si uvědomil, že to nedokážou pochopit a že Jeho čas se blíží ke konci. I Ježíš byl omezen svou lidskostí. Duch Svatý je omezen naší lidskostí.

Bible, přestože inspirována Bohem, byla psaná lidmi a čtou ji lidé. Je limitována potřebou použít slova. Je plná pronikavých myšlenek, přesto je omezená. Pomáhá nám pochopit to, co je nad naše chápání. Nezasloužená, bezvýhradná, neúplatná Boží láska je nad naši schopnost jí porozumět. Radost, mír, štěstí, spokojenost a láska, kterou v životě prožíváme, je jen závan posmrtného života. Koncept vykoupení je naší snahou uchopit to, co je nám již dávno dáno. Naše pojetí spasení, ať jej rozebíráme jakkoliv, se nedokáže ani přiblížit Boží realitě. Už se dál nepokouším hledat pravdu, protože vím, že jednou všichni pochopíme, jak do sebe vše zapadá.

Církev (náboženství) je výsledkem naší snahy pochopit to, co je nad naše chápání. Limitovat to, co je nekonečné, ovládat neovladatelné. Náboženství je výsledkem naší neschopnosti uchopit duchovno. Přesto – nasycuje nás, pomáhá nám přiblížit se k Bohu. Je naším záchranným lanem, napomáhá nám pochopit. Také nám dokáže přinést bolest, odloučení a zmatek.

Neodsuzuji náboženskou víru. Nesnažím se prokázat pravdivost mého zážitku. Snažím se, aby církevní pravidla a předpisy nezasahovaly do pochopení, které jsem nabyla. Prostě se snažím být ve spojení s Bohem, jak nejlépe dokážu.

Trvalo roky, než jsem plně pochopila změny v mých postojích, které následovaly po mé smrti, a ze všech sil se snažím mít na paměti a žít podle toho, co jsem se dozvěděla. Zpočátku jsem se svou zkušeností byla sama. Prožila jsem tuto nádhernou cestu, získala jsem všechny ty znalosti a pochopení, ale nedařilo se mi docílit toho, abych vše patřičně vyjádřila (stále s tím bojuji), abych byla vyslyšena a abych byla pochopena. Potom mi jeden profesor sociologie, který byl mým přítelem, doporučil knihu od Elisabeth Kübler-Ross. Při čtení této ohromující knihy jsem pocítila nesmírnou úlevu, protože jsem zjistila, že nejsem jediná. Nemohla jsem uvěřit, jak moc se má zkušenost podobala ostatním. Chtěla jsem se dozvědět víc. Přihlásila jsem se do kurzu O smrti a umírání, protože jsem předpokládala, že to bude bezpečné prostření, kde se budu moci otevřít. Když jsem napsala práci o mém zážitku blízké smrti, můj  učitel dospěl k názoru, že můj zážitek byl halucinací, kterou způsobilo předávkování léky.

Trvalo několik let, než jsem získala přátele, kteří mě považují za upřímnou, spolehlivou a věrohodnou. Přátele, kterým se můžu se svým zážitkem bez obav svěřit. Tito přátelé mě povzbudili, abych o tom mluvila více, abych si přečetla další kníhy o zážitcích blízké smrti a abych snažila do svého života plně začlenit to, co jsem se dozvěděla.

V životě jsem si prošla obdobím, kdy jsem byla tak přemožena těžkostmi bytí, že jsem prosila Boha, aby mi dovolil se Němu vrátit. Modlila jsem se za svou smrt, za šanci prožít znovu ty úžasné chvíle. Ptala jsem se, proč mi byla dána příležitost poznat, jak nádherný je život po smrti, když to zároveň oslabilo mou vůli žít. Nakonec jsem však dospěla k porozumění, že poznat sílu bezvýhradné lásky, zakusit takové štěstí a vrýt si do paměti tu nádheru a mír, mi poskytlo možnost vetkat tu zkušenost do mého bytí zde a nyní. Možná dokonce můžu pomoci porozumět i ostatním. Nemusím čekat na smrt. Mám vzpomínky, které mi přináší obohacení v tomto životě.

Za těch dvacet let, které uplynuly od chvíle, kdy jsem okusila život po smrti, se mnohé změnilo a já si nejsem jistá, které z těchto změn nastaly díky mému prožitku a které jsou zásluhou mého dospívání a dozrávání. I přestože jsem se polovinu svého života snažila vzpomínky na svou smrt potlačit, věřím, že mě silně ovlivnily.

Předtím 

Nyní

Byla jsem věřící se spoustou otázek.

Jsem vice duchovně založená a mám spoustu odpovědí.

Měla jsem velký strach ze smrti a umírání. 

Mou útěchou při umírání bude vědomí svobody, klidu a radosti, které přijdou se smrtí.

Migrény kontrolovaly můj život. Byla jsem závislá na lécích.

Nyní mám nad svými občasnými migrénami kontrolu. Jediným lékem, který užívám, je Tylenol.

 

Nedokázala jsem být sama sebou.     

Jsem kreativní, nezávislá a hrdá na své úspěchy.

Měla jsem rozvrácené vztahy s mnoha členy své rodiny a nárazovými přáteli.      

Moji skvělí přátelé mě naplňují nesmírnou radostí a se svými rodiči mám úžasný vztah.

Odpověď na otázku „Kdo jsem?“ byla pevně svázána s mojí profesní kariérou.

Odpověď na otázku „Kdo jsem?“ je pevně svázána s mým vztahem k Bohu, rodině a přátelům.

Potřebovala jsem znát své cíle a určit si směr, abych měla pocit poslání.

Nepotřebuji vědět, čeho mám dosáhnout. Dokázala jsem znovu najít smysl života.

Žila jsem pod stálým tlakem.          

Mám spoustu věcí, pro které chci žít. Stále cítím tlak, ale dokážu ho lépe zvládat.

 

Před několika lety se mě jedna přítelkyně zeptala: “Kdybys tu šanci dostala ještě jednou, překročila bys tu zídku?” Bez zaváhání jsem odpověděla: „Rozhodně ano.” Na to ona reagovala: “Nechala bys tu vše, co teď máš?” „Ano, nechala,” odpověděla jsem. Neznamená to, že chci opustit své děti, svého manžela, své rodiče a všechny přátele, ale nesmírně si vážím toho, že mi ta příležitost byla poskytnuta, a až nastane ten správný čas, ten pocit naprostého míru na mě bude čekat.

Základní informace:

Druh zážitku:    Žena

Nach der NTE: 

Existují nějaké zážitky z vaší zkušenosti, které jsou obzvláště smysluplné, a nebo pro vás významné?      Nesmírně si vážím pochopení, které jsem nabyla, a miluji, když znovu prožívám ten pocit lásky a štěstí. Nejhorší pro mne byl návrat do mého těla spojený s obrovskou bolestí, strachem a zmateností.

Sdíleli jste někdy tuto zkušenost s ostatními?    Ano     Nejprve si lidé mysleli, že lžu nebo jsem se zbláznila. Díky jejich reakcím jsem se rychle naučila svůj zážitek potlačovat. Asi před deseti lety jsem o tom začala mluvit s několika blízkými přáteli a ti mě povzbudili, abych o tom hovořila vice otevřeně. Byla jsem vděčná za jejich zájem a dovolila jsem svým vzpomínkám vyplout na povrch, abych se z nich poučila. Mám dceru, která je nyní teenager. Už od útlého dětství mi kladla otázky o čase, kdy jsem „byla v nebi“, a stále se o zážitky blízké smrti velice zajímá. Hodně četla a řekla mi, že díky mojí zkušenosti se nebojí smrti.

...