Popis zkušenosti:

V srpnu roku 1989 jsem jela z dobrovolnické práce na kole domů, bylo kolem dvaadvaceti hodin večer. Když jsem dorazila na křižovatku se semafory, narazilo do mne zezadu menší nákladní auto, v rychlosti asi 50mil/hod. Kolo a já jsme byli udeřeni do vozíku a když řidič ihned skočil na brzdy, byla jsem katapultována z kola a letěla vzduchem asi 60stop, načež jsem dopadla na krajnici. Moje plíce zkolabovaly, většina mých vnitřních orgánů byly poškozeny, měla jsem zlomenou pánev a několik žeber. Byla jsem v blízkosti silniční smrti. Naštěstí tam byl blízko policista, který to viděl a  rychle zavolal rádiem sanitku. Já nevím, jestli si to dobře pamatuji, protože si tyto předchozí události nepamatuji.

Tohle si ale pamatuji: V jednu chvíli jedu na kole a hned příští se ocitnu v naprosto temném místě. Neměla jsem smysl o směru, nebo perspektivě, ale měla jsem povědomí o mém těle. A to, že jej pořád mám. Z vyššího odstupu nad tělem jsem začala vnímat bzučení a zasažení světlem. Zvuk začal nabývat na hlasitosti a světlo, jako by mi šlo naproti. Tak, jak se objekt vykresloval blíže, všimla jsem si že to byla fantastická, démonická nestvůra obklopená plameny s obrovskýma očima a zubama, která ke mně tančila, slintala a vrčela. V jeho pohledu byla významná hrozba. Jeho rozbité zuby, s dlouhým slintajícím oranžovým jazykem v ústech, mířícím na mne. Byla jsem jak přilepená k tomu "místu" ve tmě, kde jsem stála. Vypadalo to, že není kam se hnout, abych té bytosti zabránila tomu přibližování a zrychlování, jen aby mne polapila. Stála jsem na "místě" a zavřela jsem oči a očekávala, že budu pohlcena v plamenech, nebo sežrána (nebo obojí). Místo toho jsem cítila jak ta stvůra pomalu bezbolestně vniká do mého těla. Podívala jsem se na ni svým vnitřním zrakem a zjistila, že se mi stvůra škodolibě směje, kkdyž se do mne protavila. Najednou ta situace byla ukončeno třesknutím za mými zády a zničeho nic jsem velmi rychle letěla kupředu, skrze temnotu.

Jak jsem letěla, objevily se další dvě nestvůry, které ke mně přilétaly, ale měly jiné barvy a stále nahánějící mi hrůzu. Byly vyzbrojené mými vědomostmi, jako ta první. Tyto bytosti mi dovolily je minout, jen přiletěly blíže a proletěli skrze mne. Brzy jsem dospěla k černému tunelu. Vypadal, že byl zkonstruován z materiálu jako šedý mrak a vinul se do daleka, nahoru a doprava. Pak se rozvětvoval a já nevěděla kam vede.  Z rozvětvování vpravo, se rozšiřovalo žluto bílé světlo, které napomáhalo slabě tunel nasvítit. Dole jsem zahlédla sebe a všimla si, že moje tělo je mrtvé. Byla jsem přemístěna modro bílým světlem do stejno-větvené, procházející / hvězdy, která pulzovala, která pro mne „vypadala“ přirozeně a v tu chvíli velmi mile. Bylo velmi uvolňující, že jsem už déle nemusela být připojena k té hrozivé formě.

Když jsem se dívala zpět tunelem, všimla jsem si, že ve struktuře tunelu byly na obou stranách vchody. Několik dalších procházejících/hvězd bloudily po tunelu, některé modré jako já, a jiné jantarově zbarvené. Dvě jiná modrá světla se objevila vedle mne a jemně mne postrčila do tunelu. Plula jsem podél a nahoru, objevujíc, že některé „vchody“ byly otevřené, zatímco ostatní byly zavřené.  V prvních dveřích, do kterých jsem nakoukla, jsem viděla výjevy, které se podobaly klasickému peklu. Ozývalo se ječení a nesmírně bolestné výkřiky. Nahé lidské bytosti byly rozházené po tvrdých ranách krajinou s tůněmi bublajících výkalů a rozeklanými balvany. Ďáblové a ostatní zvířata týrali lidi všemi možnými způsoby; a lidé se také týrali sami mezi sebou.

Když  jsem se blížila k těmto dveřím se zlověstnou scénou, cítila jsem sací sílu. Pocit, který mne vtáhnul jako do víru, a viděla jsem se, jak "létám" nad touto bídnou krajinou. Pach byl odporně zkažený a horko bylo téměř nesnesitelné, ale částečně jsem byla fascinována zdánlivě nekonečným množstvím druhů bolesti a utrpení, které v této říši byly používány pro týrání jejich svěřenců. Většina z mého já ale chtěla tuto oblast opustit a neměla jsem s tím žádný problém, můj pocit byl, že každý z těch dole může odejít, pokud si to bude velmi přát. Cítila jsem, že nic a nikdo neuvěznil tyto lidi, kromě jejich víry v agónii, že i nadále to musí trpět. „Letěla“ jsem zpět k vchodu, který byl jasně viditelný z každého místa v „Pekle“. Opustila jsem to bez ničeho, ale s potěšením, že stále mám pocit sama sebe, jako z té oddělené radosti, že já jsem já.

Další vchod v tunelu nebyl o moc lepší. Hned, když jsem nahlédla, uviděla jsem pustou, neplodnou a žlutou zem, po které chodili lidé se svěšenými hlavami. Byli zcela pohlceni jejich vlastní depresí, myšlenkami sebelítosti, bez vědomí, že se kolem nich nachází i někdo jiný. Cítila jsem, z této scény, obrovský pocit osamělosti a izolace a naštěstí uskočila, abych nebyla u vchodu moc blízko, u toho vchodu, v tomto chmurném tunelu jsem nepocítila žádnou sací sílu.

 Letěla jsem dál, podél tunelu dále nahoru a podívala se do dalšího vchodu. Tento mne naplnil dojmem světa nepopsatelné krásy. Dívala jsem se na krásné lesnaté zahrady s fontánami, vodopády, potoky a mosty, které zářily a jiskřily duhovými barvy. Blízký k zobrazení a zachycení této nadpozemské krásy byl umělec Gilbert Williams, jehož práci jsem objevila, až několik let po svém PBS. Z této scény na mne dýchal pocit klidu a harmonie, tak jsem se s velkou touhou pokusila vstoupit a přisunula jsem se ke dveřím. Když jsem se snažila projít otvorem, můj "čich" zjistil, co cítil, něco jako plastové fólie s tkaninou. Tlačila jsem se dovnitř, ale jemně mne odmítl slyšitelný hlas, "Nemáte žádné informace, které vás opravňují vstoupit do tohoto světa". Vzpomínám si, že v tu chvíli jsem se cítila zklamaná, ale ne souzená jako nehodná,  - jen málo informovaná.

 Pak jsem obrátila svou pozornost ke světlům, které záříly kolem vidlice tunelu, na pravé straně. Vstoupila jsem do toho světla, a to mi dalo pocit naprosté absolutní radosti. Tam nebylo nic více, než naprostá radost. Řekla jsem „světlu "Jsem tady," a světlo řeklo: "to je perfektní" v mé hlavě zazněl hlas štěstí a blaženostil. Dostala jsem se do stavu blaženosti a naučila se znát mnoho věcí. Teď to zní kýčovitě tak, jak jak jsem to popsala, ale je to pro mne tak pravdivé, že to stále rezonuje ve mně teď a také navždy. Pochopila jsem, že  jsem věčná, i když se mohou vyskytnout různé druhy smrti, budu vždy vědět, kdo jsem. Nemám se čeho bát, jen toho, co jsem zažíla a žila, a já jsem ta, která nakonec přece jen rozhodne co zažiju. Vím, že to zní sentimentálně, ale věřte mi, že to je opravdu, ale opravdu dobré vědět, že máme tyto věci uvnitř sebe. Nakonec jsem byla učarovaná z věčné blaženosti a rozhodla se odejít ze světa. Řekla jsem světlu „zůstanu“ a světlo odpovědělo „super“ pokračování bude naprosto radostné a blažené v nezměněné podobě, ale v každém případě i s mou přítomností.

Letěla jsem zpět tunelem a letmo se dívala kolem na mne v pokračující údivu a nakonec se usadila na prahu dveří, které vypadaly, že jsou otevřené do vesmíru. Kusy skal se vznášely blíže i dáíe od planet a galaxií točily se ve víru. Měla jsem poněkud rozporuplný pocit klidu a dobrodružství, které mne obklopovalo, když jsem se dívala na tyto tiché scény.  Vstup do tunelu byl poblíž a já jsem slyšela křičící hlasy "Nechoď Sarah! Co tvůj Zane?" (Můj syn Zane, který měl zrovna pět let, v době této události). Byla jsem naštvaná na ty hlasy, protože jsem neměla v úmyslu "jít" kamkoliv, a samozřejmě, že budu sledovat Zanův růst. Další bytosti se objevili vedle mě, a "mluvili jsme" spolu o mých možnostech. Slyšeli jsme hlas který říkal: "Jakmile projdete těmito dveřmi, nelze vrátit!"

 Dále už si jen pamatuji, že ležím na nemocničním lůžku s nespočetnými vývody nalepenými na mém těle, a s respirátorem v mých ústech. Byla jsem plná radosti a hučení v hlavě, které souviselo s provedenými výkony.  Nebyla jsem schopna pohybovat jakoukoliv částí svého těla, z mé vlastní vůle. Také jsem byla plná bolesti a z pocitu fyzického těla, který se opět rychle vracel do součásti mého duševního bytí.

 Musela jsem poté čelit mnoha životním zkouškám a výzvám, protože můj PBS mne změnil, včetně úplné ztráty identity, zdravotního postižení, chudoby, ztráta přátel kvůli jejich neschopnosti pochopit, jak mě zkušenost změnila, a chronické bolesti; ale také znalosti z věčnosti mého ducha a osvobození od strachu ze smrti, to vše ve mě vytvořilo základy míru, které žádný přechodný fyzický stav nemůže změnit. Mám jedno velké přání, a to, aby každý mohl zažít tento zázrak, který mám v sobě, protože by to mohlo změnit svět, aniž byste museli utrpět trauma jako já.

 NDERF SPECIAL… ZBYTEK příběhu…

Po sledování příběhu Sarah PBS na Art Bell Radio Show na 2.4.99 jsme byli informováni, mnoho buddhisty o udivujících podobnostech mezi Sarah PBS a spisy z Tibetské knihy mrtvých. Opravdu, podobnosti jsou ohromující!

 Základní informace:

Druh zážitku:    Žena