Home PageAktuální PBSSdílení PBS

 Juliet N PBS

Popis zkušenosti:

SMĚREM KE SVĚTLU

Prožitek blízkosti smrti

Od rev. Juliet Nightingale

Úvod

Prožitek blízkosti smrti (PBS)—, kterých jsem měla několik— se staly v době, ve kterých jsou PBS zřídka zdokumentovány, nebo víceméně popsány. Bylo to něco, co jsem potom mohla sdílet jen s některými jednotlivci, kteří opravdu měli spirituální vědomí, otevřenou mysl…nebo byli alespoň chápaví. Přesto se mi často stávalo, že mne lidé obviňovali z halucinací, nebo mi doporučovali, že si mám v případě potřeby nechat udělat  ''psychiatrické vyšetření'', protože v té době ještě převládala neznalost PBS. Dobrou zprávou je, že se v poslední době o PBS alespoň hovoří a že to bylo i zadokumentováno a získalo tak větší zájem médií—ve vysíláních, ale i v tištěných podobách. Dobrým příkladem toho je, že jsem v poslední době již viděla články v US, Kanadě, Británii a Austrálii…včetně článku, kde jsem sama byla zmíněná. Vědci, fyzici, psychologové, ministři, mystikové a dálší se spolu začali scházet, aby získali hlubší náhled na fenomén PBS. Je to něco, čím prošlo mnoho lidí—jako já sama; a byli jsme povoláni zpět, abychom o tom učili a sdíleli naše zkušenosti s dalšími. Podle toho všeho, bychom se měli divit, proč tak mnoho z nás bylo posláno zpět…zatímco jiní zůstanou na Druhé Straně. Je to hlavně kvůli tomu, že musíme splnit a dokončit něco významného v našich životech…jako mít čest vykonat nějaké významné poslání a pomoci lidem konečně pochopit, že žádná smrt neexistuje. Existujeme prostě „dál“ a pokračujeme v rozvoji naší cesty ke Světlu.

Vzhledem k tomu, že se lidé často ptají „Co se stane“ a „Jaké to je.“ Pokusím se zprostředkovat, co jsem zažila, když jsem měla jeden z PBS… a stejně tak, co jsem zažila na Druhé Straně. Prosím za odpuštění, pokud v tom nebude úplně chronologický pořádek, protože tam, na Druhé Straně, čas neběží lineárně. Všechno je vždy prožíváno „NYNÍ“—včetně „minulosti a budoucnosti.“

Pokusím se vysvělit a zachytit své zážitky na Druhé Straně, jak mne ovlivnily. Pokorně zkusím používat v prožitku vhodná slova, abych popsala ten vznešený zážitek, který mne tak hluboce ovlivnil… a změnil navždy můj život.

Prožitek PBS

V polovině sedmdesátých let jsem řešila konečnou fázi onemocnění rakoviny tlustého střeva, kdy se můj život začal vytrácet. Byla jsem již upoutána na lůžko, ale mohla se někdy i na chviličku posadit. Rozjímala jsem, poslouchala a pozorovala—brala věci tak, jak jsou a snažila se pochopit hlubší souvislosti, co se se mnou děje a vše co k tomu vedlo. Důsledkem toho jsem se stávala více uzavřená a oddělená… pozorovala jsem, jak se vše kolem mne začínalo měnit. Pevné předměty se staly průhlednými, jako kapaliny; barvy se staly živější a zářivější; zvuky jasnější a ostřejší…a tak dále. Nemohla jsem již pochopit cokoli z tištěného textu, protože to v mém změněném vědomí nedávalo smysl. Asi jako bych se snažila číst a porozmět cizímu jazyku! To jsem již z větší části opouštěla trojrozměrnou sféru…a mé vědomí již zahalovaly jiné věci.

Vstoupila jsem do úrovně „soumraku“, jak jsem jej později začala nazývat. V tomto stavu bylo všechno jiné. Dostala jsem se do bodu, kdy mé vědomí již bylo ve stádiu přechodu, z jedné oblasti do druhé— a byla jsem si vědoma více té jiné reality a jiných dimenzí. Viděla a vnímala věci a jiné bytosti interdimenzionálně—i když jsem stále částečně vnímala fyzikální svět. Od této chvíle jsem si uvědomovala, že toto je to, čím spousta umírajících lidí prochází…(v nemocnicích, domovech důchodců, nebo v hospicích), zatímco nějaký pozorovatel by si mohl myslet, že to jsou halucinace, nebo vidění někoho, něčeho, co tam ve skutečnosti není. Ve skutečnosti je to přitom stav, kdy člověk, jako já, nahlíží do jiného rozměru a současně je stále ve fyzikální rovině, protože jsme prostě multidimenzionální bytosti.

Nakonec jsem upadla do komatu na Den dárků (Boxing day), 26. prosince a při vší ironii mne prohlásili za „mrtvou“ 2. února, v den mých narozenin! (Teď mám dvoje - opravdové narozeny!). Když jsem byla v komatu a jiné osoby to popisovaly—tedy, v posledních více než pěti týdnech—měla jsem naprosto jiné prožitky!  Když se na na mne někdo tehdy díval v posteli, tak si myslel, že jsem v bezvědomí… spí… nemá tušení co se děje…nebo tak něco. Zatímco já jsem byla při vědomí a hluboce si všeho vědomá, protože po pravdě řečeno, nikdy nespíme, jen naše těla spí. My jsme vždy při vědomí…a aktivní…buď v jedné, nebo v jiné úrovni vědění. Už jen fakt, že když spíme se nám zdají sny, je známkou toho, že naše vědomí je stále aktivní. Skutečně, ve chvílích, kdy si naše těla potřebují odpočinout, my se můžeme napojit …a prožívat jiné polohy našeho vědomí a bytí!

Nejlepší způsob jak bych popsala přechod z „života“, nebo přechod z fyzikální roviny na „druhou stranu“, je jako přejít z jednoho prostoru do druhého. Nepřestanete být sami sebou, nebo neztratíte vědomí; vaše vědomí se jednoduše přesune z jedno úhlu pohledu do jiného. Změní se prožitek; perspektiva a pocity.  Prožila jsem hluboké pocity. Jsem si naprosto jistá, že jsem byla v naprosté pohodě, která překonává všechno chápání…

Můj přechod byl postupný, vzhledem k mé smrtelné nemoci- na rozdíl od náhle vzniklé situace, jako infarkt, nebo nehoda atd. Uvědomila jsem si, že mne zahaluje „Světelná bytost.“  Všechno bylo nesmírně krásné--vibrující a zářivé…plné života—ano, života! – takovým způsobem, že člověk nikdy nic takového ve fyzikálním světě nespatřil. Byla jsem totálně obklopena božskou bezpodmínečnou LÁSKOU…v pravém slova smyslu. Neustále jsem byla ve spojení s tímto Světlem a stále, po celou dobu, jsem si byla vědoma jeho přítomnosti. Takže i z toho důvodu jsem vůbec neměla pocity strachu… a nikdy nebyla sama. Byla to vyjímečná příležitost zažít ten pocit, být v jednotě se vším—nikdy samotná…a nikdy na rozpacích.

Ty barvy byly překrásné—sledování světelného víru kolem mne, pulzujícího a tančícího… vydávajícího svištivé zvuky… a někdy, občas, bylo velmi hravé… a jindy velmi vážné. Mnoho věcí se odehrávalo v té světelné záři—i nějaký odstín lehké broskvové barvy. Vše bylo tak jasné—i hluboký vesmír, který jsem viděla! Byla jsem neustále v úžasu… Vždy byly kolem mne nádherné bytosti, které mi… pomáhaly… vedly mne… uklidňovali… a také mne zahrnovali láskou. Nikdy jsem nebyla sama. 

Jednu z prvních věcí, které si pamatuji z prožitku byl přehled mého života—který obsahoval všechno, co jsem prožila do této chvíle, v mé fyzické inkarnaci. Připadala jsem si jako v kině—sledující film mého života a všechno se při tom odehrávalo současně. Myslím, že se mnou lidé s PBS budou souhlasit, že přehled života je jedna z nejtěžších stránek PBS. Zobrazení vašeho života před vámi—s každou myšlenkou, slovem, činem atd.—může být opravdu velmi nepříjemné.  Přesto se to stalo a nikdo nade mnou nevynesl rozsudek!  Cítila jsem jen stálé zahrnování božskou láskou od Světelné Bytosti, která byla vždy se mnou. Pak jsem si uvědomila, že při tom přehledu, my soudíme sami sebe!  Nebyl tam „ON-BŮH“ sedící na trůnu a vynášející soud, (nic takového, i když jsem na prvním místě takovou bytost očekávala). Nikdy jsem se s těmi náboženskými mýty stejně nesžila. Zdálo se, že jediný kdo byl nepříjemný a nejvíce kritický jsem byla já sama. Přesto, když jsem si uvědomila, že soud nepřichází z mého egoisticky výhodného postavení „zaměřené na sebe“, ale spíše z mé duše, která byla oddělena od pocitů a emocionálního náboje k osobě v přehledu, atd.  Již jsem se neidentifikovala s tou osobou v mém fyzickém já. Proto jsem tu osobu již považovala za velmi cizí—přicházelo to z mé duše a naprosto z jiného pohledu—z mé pravé identitiy.

Stále jsem měla nějakou formu, i když už jsem nebyla v mém fyzickém těle—přesto jsem byla v nějakém typu těla. Nejlépe bych to asi popsala tak, že jsem se cítila jako nějaká bublina—plachtící - bez námahy se pohybující—někdy velmi rychle…nebo jen jemně unášená. Cítila jsem se průzračná a uvnitř dutá—dokonce jsem měla pocit vánku, který vál v mém nitru. Nikdy jsem tam neměla pocit hladu, žízně, únavy, nebo bolesti. Tyto záležitosti vlastně do mé mysli nikdy nevstupovaly!!  Ach, byla jsem čisté vědomí, ztělesněná do lehké éterické formy, poletující… nebo stojící na místě, napjatě něco sledující… vždy ve velké úctě. Byl to ten nejskvělejší pocit, kdy jsem zažívala velký klid, hluboké vědomí a konstantní důvěru. Nikdy mne nic neoslepovalo, (tak, jak bych to prožívala v mém fyzickém těle- „jsem oficiálně slepá“), a jaký zázračný pocit úcty—že jsem byla schopna vidět!

V jednom okamžiku jsem se vnímala, jako bych byla na exkurzi, bylo to jako—navštívení a pozorování odlišných míst a situací—některé velmi příjemné a jiné velmi bolestivé. Nejlépe bych tu „exkurzi“ popsala, jako bych byla v kruhovém prostoru oken—každá plocha ukazovala něco jiného…ale když jsem se důkladně na některou zaměřila, okamžitě se zvětšila do plné velikosti (podobně jako se zvětší „okno“ monitoru na celou obrazovku) a já tam pořád stála—a jen sledovala…

 Jeden panel odhaloval scény jakoby z „pekla“ nebo „očistce“, kde se anonymní, šedě vypadající, bytosti pohybovaly bez cíle a sténaly. Jasně trpěly ve velké agónii a úzkosti. Vnímala jsem tyto postavy jako zlomené duše—ti, kteří se ve své předchozí inkarnaci dopustili velké krutosti. Použiji obdobu, že to byly „zpátečnické“ duše –způsobem, že by tak vypadala planeta, kdyby kráčela ve vývoji zpět. Při pozorování těchto duší jsem měla převažující pocit hluboké lítosti a touhu je nějak potěšit. Moc bych si přála vidět je zbavené jejich strašného utrpení. Navzdory tomu, i když byla tato scéna bolestná, dozvěděla jsem se, že ty duše tam jsou jen dočasně a že se léčí a vrátí se zpět na cestu, po které půjdou vpřed a nakonec se k Světlu vrátí. Všechny duše bez vyjímky se vrátí ke Světlu… podle MNE a toho co mi bylo sděleno.

Výše zmíněná scéna mi odhalila i scény, ve kterých jsem viděla lidi, které jsem znala v přítomnosti--samozřejmě, ty které dosud ztělesňovali na fyzické rovině, ale já je teď viděla na Druhé Straně v budoucnosti. (Opět, vše co jsem prožila na Druhé Straně je vždy „NYNÍ“ – i když to také znamená „MINULOST A BUDOUCNOST.“) Tito jedinci spáchali zvěrstva v jedné, nebo druhé formě– viděla jsem i jedince, kteří mne v životě velmi zneužívali a taky lidi, které miluji. Scéna, ve které jsem je spatřila, byla jen jedna a to ta, když jsem je viděla trpět…v důsledku toho co udělali—a že to je, s největší pravděpodobností, výsledek jejich rozhodnutí, činů, atd. Opět jsem s nimi měla hluboký pocit soucitu… a bylo mi smutno, že museli snášet takové utrpení, přesto jsem si uvědomovala, že to je nevyhnutelné. Ani jednou jsem vůči nim neměla pocit nenávisti, nebo hněvu…ale chtěla je vidět vyléčené…tak, aby i oni poznali lásku.

Další scénu, kterou si pamatuji bylo vidění, mne samotné v říši, kterou tvořila samá voda. Viděla jsem všechnu její krásu a nádheru, ve které se to hemžilo životem. Potom jsem se ocitla pod vodou a aniž bych to věděla, bylo zřejmé že si nemusím dělat starosti s dýcháním! Pohybovala jsem tam naprosto bez námahy a mísila se dohromady se vším, co jsem před tím pozorovala zvenčí. Stejné pocity jsem měla, když jsem se pohybovala skrze vesmír… a tančila, plachtila se všemi nebeskými tvory a světly. Byla tam spousta času na hraní a víření se všemi světelnými bytostmi—pohybujícími se kolem mne, jako komety. To byla pro mne příležitost prožit opravdu velikou radost, pocit lehkosti a být zcela bez starostí a pocitu strachu. Mohla jsem se pohybovat bez námahy…a přizpůsobit se jakémukoliv prostředí, ve kterém jsem se v daný okamžik nacházela. Když jsem na něco pomyslela, ihned to bylo zjevné… nebo když jsem myslela na nějaké místo, ihned jsem se tam ocitla! Oh, to je senzační zažít takové schopnosti—být kdekoliv jsem chtěla a vytvořit cokoliv jsem chtěla… a cítit se absolutně volná.  

Když jsem prožila cestování, dobrodružství, čas her, stvoření atd., začaly být zážitky mnohem vážnější… byly jsme opět v přítomnosti Světelné Bytosti. Požádala mne, abych „pomohla“ nebo  nějakým způsobem „asistovala“ …při vytváření a stanovování výsledků jistých událostí, situací a dokonce záležitostí, které ovlivní jiné! JÁ?  JÁ TAKLE MALIČKÁ?  Oh můj ty, pomyslela jsem si, to je přece strašná a važná zodpovědnost. Cítila jsem se velmi poctěna...a ponížena...když jsem byla pozvána ke spolupráci, na takovém úkolu... zajímalo mne, co se stane, když nedokáži úkoly splnit, jak bude požadováno. Byla jsem však ujištěna, že vše bude fungovat přesně tak, jak je potřeba—i kdybych nemola některé věci dokončit. V tu chvíli se zdálo, že to všechno byla i naše práce a my to vše vytvořili se Světlem…protože jsme také součástí toho Světla. Navíc, bez ohledu na to, co se děje...Světelný zdroj nás bude neustále kontrolovat…a bude na věci dohlížet…bez ohledu na naše duchovní nedostatky. Je velmi nadějné si pak uvědomit, že jako duše jsme částicí celého stvoření a podílíme se na zmíněném, skutečném tvůrčím záměru!

Ta myšlenka, že jsem byla požádána o pomoc—spoluvytvářet něco se Světlem—ve mně vytvořila pocit nesmírné zvláštnosti a důležitosti, ve vyšším smyslu, ale ne ve smyslu pyšnosti a egoistického pohledu. Jak jsem již uvedla výše, cítila jsem hlubokou pokoru a nesmírnou zodpovědnost za každou myšlenku a všechny vykonané činy. Mojí jedinou myšlenkou bylo, že chci dělat vše důkladně. Velmi důležité bylo, jestli jsem milující a kreativní…a nikdy žádným způsobem cokoliv nepoškozuji…a to je dar. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsou všechny životy spojeny…skrze všeho ve vesmíru…i já. Cítila jsem se součástí všeho—nikdy ne odděleně a nikdy zvlášť. Neustále bez pocitu strachu, stále tam byla jen a jen láska. Navždy a provždy nebudu nikdy sama…protože jsem ani nikdy sama být nemohla. Je nemožné být sám, protože život je všude a láska je všude…A toto jsem si odtamtud odnesla a zůstalo ve mně.

Velmi jsem si vážila být ve společenosti Světla. Vše bylo projednáváno telepaticky—zda se Světlem, nebo jinými bytostmi, s přáteli nebo milými. Nezáleželo na tom. Vždy to bylo upřímné, otevřené a opravdové...a vše bylo vždy konáno s láskou. Neexistuje tam nic takového jako „změny chování“ a na Druhé Straně, není nikdy potřeba něco skrývat. Není tam nikdo, kdo by vám jakkoliv ublížil—ani v nejmenším—protože štěstí tam ztrácí význam...nebo „bral“ někomu jinému jeho sílu, nebo energii. Působíte jako duše, ne sebestředně v egu, nebo v osobnosti. Je příjemné si uvědomit, že budete mít vše co potřebujete, protože budete mít schopnost a sílu to okamžitě vytvořit!

Tak, jak se zdálo rozpoložení se změnilo…Cítila jsem, že se odehrávalo něco vážného, co se týkalo jen mne. Bylo mi nyní řečeno, že se musím vrátit do odlišného (fyzického) světa, který jsem opustila—že je mne tam potřeba pro něco zvlášť významného. Potřebovali, abych se vrátila a sdílela to, co se mi právě stalo…a abych ostatním řekla, že život je skutečně věčný a smrt je jen iluze. Na osobní úrovni mi bylo řečeno, že potřebuji prožít velkou lásku a radost v tom světě…a nakonec se budu schopná vrátit DOMŮ. Pak mne ujistili, že to vše bylo skutečné…a že tomu, co jsem poznala v této nádherné říši mohu věřit—nejen o mě samotné…ale také všemu o životě. Bylo mi také řečeno, že svět, do kterého se vracím, byla nějaká iluze a že jsem s ním nebyla ztotožněná a spojená—ale nejen to—že jsem jím jen procházela...

 Chci říci, že mé srdce se zhroutilo a to je jen slabý výraz. Bylo to poprvé co jsem na Druhé Straně cítila zlomené srdce. Jen samotná myšlenka na opuštění této posvátné říše, kde jsem byla neustále ve spojení se Světlem a ostatními bytostmi… mne tak moc drtila, že bych to nikdy nepopsala. Věděla jsem jak temné a neblahé předtuchy mám, když mne požádali, abych se vrátila do toho divného světa plného představ…a že to je svět se kterým se nikdy neztotožním! Nicméně jsem byla opět ujištěna, že Světlo a ostatní milující bytosti se mnou budou stále, po celou dobu…a mám mít na paměti, že jsem nikdy nebyla sama. Byla jsem vděčná, že jsem stále neměla pocit strachu—teď jen smutek, ale uvědomila si, že musím ctít boží záměr a vykonat tento požadavek.

Jakmile jsem neochotně přijala toto poslání, spatřila jsem náhle před sebou, nejkrásnější bytost, která se tam přede mnou objevila—zahrnovala mne obrovskou láskou a přeplňovala ji k prasknutí. Bylo to, jako by to byl můj dar…abych souhlasila s bolestným požadavkem opustit můj domov na Druhé Straně a vrátila se, do pro mne cizího světa. Tato bytost mne milovala opravdu velmi hluboce a zůstala se mnou, nepřestávájíc vyzařovat lásku a vydávat tóny…a bylo jasné, že měla být stále se mnou.

Začala jsem se vracet zpět, na tento svět, víceméně stejným způsobem, jakým jsem jej opustila. Byl to velmi pozvolný přechod. Nyní jsem si více uvědomovala své tělo ležící na jednotce intenzivní péče, napojeno na život podporující systémy, ale já jsem stále byla tak vzdálená, že jsem se mohla pozorovat z výhodného postavení, které jsem prožila na Druhé Straně. Připadala jsem si jako novorozeně, když jsem se v této rovině konečně probrala. Všechno mi připadlo divné a nové!  Právě jsem přišla z druhého světa--doslova—a tento svět mi při srovnávání připadal tmavší a bez barev.  Všechno mi připadalo fádní a nějak ploché. Nepociťovala jsem životní sílu, kterou jsem prožívala na Druhé Straně…ale byla jsem rozhodnuta na počest přání Světla vše splnit, když mne poslali zpět. Měla jsem nějaké poslání...a byl v tom také významný slib, na oplátku že se mohu vrátit.

I v nemocnici jsem si stále uvědomovala Světelnou Bytost, v mé přítomnosti...která se mnou komunikovala. Byla jsem si stále vědomá i jiných bytostí, které byly se mnou—bytosti, které jsem mohla jen vidět a slyšet, jak jsem si později uvědomila. Nakonec jednoho dne Světelná Bytost zmizela z mého smrtelného vědomí...a bylo mi jasné, že jsem se celá vrátila zpět na tento svět. Znovu jsem měla zlomené srdce, ale stále beze strachu...a věřila a důvěřovala příslibu, že nikdy nebudu sama...a tak se to stalo...

Tento prožitek-blízkosti-smrti (nebo jak já upřednostňuji tomu říkat Prožitek Věčného Života) ve mně zanechal velmi pronikavý pocit triumfu a úcty. Ještě něco jsem se naučila, a to že strach je získaný stav a je nepřirozený. To je něco, co se naučíte…ale nesmíte to spojovat s vlastní duší. Láska je převládající síla v každém okamžiku…bez ohledu na to, jak se věci v tomto světě mohou jevit reálné, nebo iluzorní. Je to jen hologram—vytvořený kolektivním vědomím—kvůli růstu a vývoji. Proto, co se stalo na Druhé Straně byla pro mne, speciální příležitost a prožitek…a vím—s naprostou jistotou—že všechno se vyvíjí tak, jak má…a že konečný osud každé bytosti– je vrátit se ke ZDROJI, TOMU SVĚTLU…ČISTÉ LÁSCE!

**********************

© Juliet Nightingale ~  ~ www.TowardTheLight.org

Základní informace:

Druh zážitku:    Žena