NDERF Home Page Aktuální PBS Sdílení PBS

    MU Dr. George Rodonaia PBS    


 

Popis zkušenosti:

MUDr. George Rodonaia je nejen doktorem medicíny, ale má také doktorát z neuropatologie a doktorát z psychologie. Nedávno vystoupil před Organizací spojených národů a přednesl řeč na téma „zrod globální spirituality“. Předtím, než v roce 1989 emigroval ze Sovětského svazu do USA, pracoval jako psychiatr a vědecký pracovník na Moskevské státní univerzitě. Mudr. Rodonaia  prodělal jeden z nejrozsáhlejších klinických prožitků blízké smrti, který byl kdy zdokumentován. Byl prohlášen za mrtvého poté, co byl v roce 1976 sražen autem. Byl v márnici celé tři dny. „Probudil se“ až v okamžiku, kdy začal patolog provádět řez v dutině břišní jako součást pitvy.

Dalším významným prvkem prožitku blízké smrti MUDr. Rodonaia, společným pro mnohé, je skutečnost, že ho tento prožitek radikálně změnil. Před prožitkem blízké smrti pracoval jako neuropatolog a byl zapřisáhlým ateistou. A přesto po svém prožitku zasvětil všechen svůj čas studiu náboženské psychologie. Později byl vysvěcen na kněze východní Pravoslavné církve. Dnes slouží jako pomocný pastor v Kostele metodistické církve v Nederlandu, v Texasu. 

 „První, na co si z prožitku blízké smrti vzpomínám, je naprostá tma, ve které jsem se ocitl. Nic mě nebolelo. Pořád jsem si svým způsobem uvědomoval svou identitu George. Kolem mě byla tma, neproniknutelná temnota – nejtemnější tma, tmavší než cokoliv tmavého, nejčernější čerň. Obklopovala mě, doléhala na mě. Vyděsilo mě to! Na tohle jsem nebyl připravený. Šokovalo mě zjištění, že stále existuju, ale neměl jsem tušení, kde se nacházím. Hlavou se mi honila jedna myšlenka: „Jak můžu existovat, když neexistuju.“ Znepokojovalo mě to.

Pomalu jsem se vzpamatovával a začal jsem přemýšlet nad tím, co se to právě stalo, co se děje. Ale nenapadaly mě žádné příjemné či uklidňující myšlenky. Proč jsem se ocitl v temnotě? Co budu dělat? Pak jsem si vzpomněl na Decratesův slavný výrok: “Myslím, a proto jsem.” Okamžitě mi spadl obrovský kámen ze srdce. V tu chvíli jsem totiž s jistotou věděl, že stále žiju, přestože se evidentně nacházím v úplně jiné dimenzi. Pak jsem si pomyslel: “Když tedy jsem, proč se neraduju?” Začaly ke mně přicházet tyto myšlenky: Jsem George a jsem v temnotě, ale vím, že jsem. Jsem, co jsem. Nesmím být negativní.

Pak jsem si pomyslel: “Jak můžu popsat, co je na temnotě pozitivního?“ Pozitivní je světlo. A náhle jsem se ocitl ve světle. V jasném, bílém, zářivém a silném světle. Ve velmi jasném světle. Bylo to jako záblesk fotoaparátu, až na to, že bylo stálé. Nekonečný jas. Nejprve byla ta oslnivá záře až bolestně oslepující. Nedokázal jsem na ni přímo upřít zrak. Ale kousek po kousku jsem se začal cítit v bezpečí a v teple, všechno se náhle zdálo být v pořádku.

Potom jsem uviděl poletující molekuly – atomy, protony, neutrony. Létaly všude. Na jednu stranu byl ten pohyb naprosto chaotický, a přesto vykazoval svou vlastní symetrii, což mě naplňovalo radostí. Tato symetrie byla nádherná a jednotná a kompletní. Zaplavilo mě ohromné štěstí. Hleděl jsem na jednotnou formu života a přírody. A bylo to právě v této chvíli, kdy se veškerý strach o mé tělo úplně rozplynul, protože mi došlo, že ho už více nepotřebuju – že mě vlastně omezovalo.

Všechno, co, jsem se prožíval, do sebe zapadlo, takže je pro mě těžké jednotlivé události řadit posloupně. Čas, tak jak ho znám, se zastavil. Minulost, přítomnost a budoucnost se mi spojily do nekonečné jednoty života.

V určité chvíli jsem prošel tím, co nazýváme “přehlídkou uplynulého života”, protože jsem naráz spatřil svůj život od začátku až do konce. Účastnil jsem se důležitých událostí svého života, bylo to jako kdyby se přede mnou odehrávalo holografické vyobrazení mého života. Nevnímal jsem to jako minulost, přítomnost a budoucnost. Cítil jsem jen přítomnost daného okamžiku a podstatu svého života. Nezačal mým narozením, události neplynuly postupně až k mému životu na Moskevské státní univerzitě. Všechno se dělo naráz. Tohle jsem já. Tohle je můj život. Necítil jsem žádný pocit viny, neměl jsem výčitky svědomí kvůli věcem, které jsem udělal. Na své prohry, chyby či úspěchy jsem nenahlížel pozitivně či negativně. Cítil jsem jen podstatu svého života. To mi úplně stačilo. Přijímal jsem svůj život takový, jaký je.

Během tohoto procesu ke mně to světlo vysílalo pocity klidu a radosti. Bylo to velmi pozitivní. Byl jsem v tom světle šťastný. A chápal jsem význam toho světla. Věděl jsem, že všechna fyzikální pravidla určující lidský život nemají žádný význam ve srovnání s touto univerzální realitou. Dozvěděl jsem se, že černé díry jsou jen další součástí nekonečného světla. Viděl jsem, že realita je všude. Nemyslím tím jen život na Zemi, ale nekonečný život. Nejenže je vše propojeno, vše je zároveň jedno. Cítil jsem se v jednotě se světlem, věděl jsem, že ve vztahu mezi mnou a vesmírem je vše v pořádku.

Jak jsem si užíval všechny ty příjemné věci a procházel tou nádhernou zkušeností, začal mi někdo řezat do břicha. Dokážete si to představit? Byl jsem totiž převezen do márnice. Prohlásili mě za mrtvého a nechali mě tam tři dny. Bylo zahájeno vyšetřování mé smrti, proto poslali někoho, aby provedl pitvu. Když mi začali řezat do břicha, měl jsem pocit, jako by nějaká ohromná síla ovládla můj krk a zatlačila mě dolů. Bylo to tak mocné, že jsem otevřel oči a zaplavila mě nesnesitelná bolest. Moje tělo bylo chladné, začal jsem se třást. Okamžitě pitvu přerušili a převezli mě do nemocnice, kde jsem strávil následujících devět měsíců. Většinu času jsem byl připojen k respirátoru.

Pomalu jsem se uzdravoval. Už nikdy jsem však nebyl jako dřív, protože jediné, po čem jsem toužil, bylo po zbytek život studovat moudrost. Tento můj nový zájem mě přivedl ke studiu na Georgijské univerzitě, kde jsem získal svůj druhý doktorát z psychologie náboženství. Poté jsem se stal knězem východní Pravoslavné církve. Nakonec, v roce 1989, jsme přišli do Ameriky, kde nyní působím jako pomocný pastor v Kostele metodistické církve v Nederlandu, v Texasu.

Každý kdo prožil takovou zkušenost s Bohem, kdo pocítil tak hluboké souznění s realitou, ví, že jediným podstatným smyslem života je milovat. Milovat přírodu, milovat lidi, milovat zvířata, milovat tvořivost pro její podstatu. Sloužit Božímu dílu a pomáhat s laskavou a milující štědrostí a soucitem – to je jediné smysluplné bytí.

Mnoho lidí se obrací k těm, kteří prošli zážitkem blízké smrti, protože cítí, že máme odpovědi. Ale já vím, že to není pravda, ne zcela. Nikdo z nás plně neobsáhne ohromující podstatu života, dokud se nakonec ve smrti nespojíme s věčností. Než k tomu dojde, je naší pravou podstatou hledat odpovědi na naše nejhlubší otázky týkající se prožitků blízké smrti a nesmrtelnosti.

Základní informace:

Druh zážitku:    Muž